Třicet let „empétrojky“ aneb jak MP3 změnila hudbu i nás | Kapitola 2

V té době bylo možné nahrávání na kazety jenom analogově, což znamenalo buď originály, nebo kopie přes někoho, kdo měl kvalitní dvojče. To byly ony drobné začátky klasického audio pirátství, které bylo pomalé, s degradující kvalitou – a čekalo na technický podnět, aby konečně mohlo explodovat.

Exploze pirátství přišla s nástupem přenosných CD přehrávačů, a hlavně cenově dostupných vypalovaček. Ty první byly nekvalitní a drahé a celý proces byl komplikovaný, což vedlo mnohé, aby si na kolejích otevřeli vlastní firmičku s kopírováním. Nebylo to nic výnosného a nikdo se tehdy na nic neptal, což mi jeden z kutilů popsal slovy, že „když po něm někdo chce na CD-R vypálit Borland Pascal a zbytek zaplnit hudbou, tak on sice ví, že to asi není OK, ale že to neřeší.“ Ano, CD-R dovolovalo mixed media – a možná si vzpomínáte na první CD hry, které měly po datovém tracku s instalačkou na sobě celý soundrack, jako například klasická česká Paranoia II (1996), kterou navrhl jeden z mých bývalých kolegů, Radek Ševčík. A že ta hra měla nějaký soundtrack!

Vypalování na CD mělo svoje specifika, vznikaly celé servery, které se věnovaly programům, vypalovačkám, médiím a teoriím o tom, jak to udělat tak, aby to bylo dobré. A to celé trvalo až do chvíle, než Plextor přišel s vypalovačkami, které uměly navazovat přerušené vypalování a dokázaly se zkalibrovat podle média, čímž se z vypalování stala rutina. A potom se už řešily hlavně přenosné CD přehrávače, jejich schopnost odolávat otřesům a přehrávat různé typy médií.

Přenosné CD přehrávače měly svoje vlastní specifika – někdy se stávalo, že se vám zasekly na poškozeném tracku, jindy to byly potvory citlivé na otřesy, kvůli čemuž jim kývající se dinosauři, jako jsem byl já, nikdy nepřišli na chuť. Na druhou stranu měly i plusy, známý mi vykládal, že miloval přenosné CD přehrávače proto, že když narazil na novinku v obchodě, prostě si cédéčko koupil, rozbalil ho a strčil do přehrávače, což my, majitelé walkmanů páskového typu, nemohli nikdy zažít – nás čekal minimálně jeden transfer na pásku a to v té době zabralo půl odpoledne.