Třicet let „empétrojky“ aneb jak MP3 změnila hudbu i nás | Kapitola 5

MP3 je dnes už starý formát, má spoustu vad, ale byl to první formát, který dovolil „sbalit muziku na cesty“ – a tak mám rád svou starou kolekci MP3 v nízkém bitrate, kterou jsem kdysi poslouchal, i když dnes už se musí pustit přes nějaký postprocessing, jako je DSEE Extreme od Sony, která provádí zpětnou rekonstrukci zvuku. MP3 nebyl nikdy poražen, jenom zastaral a nahradily ho nové formáty, některé lepší, jiné bezeztrátové – a dnes to už nikomu nevadí, protože máme více paměti a rychlejší internet, takže ona komprese není až tak podstatná. Stejně ale byla extrémně důležitá.

Dnes se objevují další funkce, které jsou podle mě ještě důležitější, jako je Shazam. Dnes si už nikdo nedovede představit to utrpení, kdy jste zaslechli něco, co se vám extrémně líbilo – a potom jste to roky nedokázali ani identifikovat, ani najít. Jo, to se mi dělo už za bolševika – a dohledávat, co to bylo, bylo naprosto šílené, jednak proto, že si to pamatujete blbě, a navíc to nedokážete ani reprodukovat, takže je to tápání v temnotách.

S hudbou to mám jako s láskou, vždycky jsem do toho zahučel na první pokus – a dost často to mělo tragické následky. Ale tak to je a dodnes dělám to, že poslouchám náhodný mix toho, co mi sype stroj jenom proto, abych náhle udělal stop a chtěl tu jednu konkrétní věc do své knihovny. Dřív to bylo naprosto šílené, nedalo se to dohledat, a když jsem tento fakt kdysi sdělil jedné audiofilně zaměřené slečně na rande, dočkal jsem se jenom pohrdání a konstatování, „že kdyby mě ta hudba opravdu zajímala, tak bych určitě vynaložil dost úsilí na to, abych ji našel.“ 

No jo, no. Dnes máme Shazam, a když jedete taxíkem a najednou palubní rádio začne sypat něco úžasného, stačí vytáhnout mobil a poručit Shazamu, ať poslouchá, přemýšlí a vyhledává. A je to úžasné, protože jsem touhle cestou objevil spoustu naprosto boží hudby, z čehož je Sofie Isella jenom ten poslední a nejnovější objev. 

MP3 pomáhá mimo mainstream

Vždycky jsem miloval věci mimo mainstream, mimo reklamy a mimo doporučení sousedů, která se pohybují v tom, co je sice dobré, ale vlastně obvyklé – a hledal jsem šílené kapely, které se často sešly jenom proto, aby udělaly jednu neuvěřitelnou desku a zase se rozešly, protože to komerčně nefungovalo. O tom ale umění není a já mám rád ty, kteří experimentují, opravdově a možná úplně šíleně experimentují.

A oni, právě oni jsou ti, kteří těží z moderního systému, který nabořil standardní systém a standardní marketing, který tvoří hvězdy a superhvězdy a produkty a superprodukty – a dal šanci těm menším a šílenějším, což jsou podle mě ti opravdoví revolucionáři. 

Ale ono to je vlastně jedno: Ze současného systému profitují jak ti, kteří jsou v mainstreamu, tak i ti, kteří jsou zcela okrajoví a vysoce experimentální. Apple Music má sto milionů skladeb, což je odhadem více než šest set let poslechu. To je přinejmenším devět lidských životů, kdy nepřetržitě posloucháte nové a nové skladby, které se nikdy neopakují.

Dřív jste měli dvacet desek, možná padesát, možná sto. Dnes nemáte dost života na to, abyste mohli poslouchat všechno, ale dnes to teoreticky můžete poslouchat všechno, můžete se k tomu všemu dostat velice snadno. Můžete se probírat knihovnou, která je větší než váš život – a v nalezení toho, po čem toužíte, vám pomáhají stroje. To vše díky digitální distribuci a moderním formátům, jako je MP3. Zamyslete se nad tím.

Tak všechno nejlepší ke třicetinám, MP3, i když jsi nám vlastně ukázal, jak je lidský život krátký a jak málo poznáme svět, který je kolem nás. Ale díky tobě je dnes všechno jednodušší, všechno je dostupnější. Díky!