Úvaha: (Nejen) technologie nás ženou do totality | Kapitola 7
Seznam kapitol
Jedno tvrzení říká, že každá technologie, která může být zneužita, taky zneužita bude. Scifi dystopie jsou v mnohem prorocké – v roce 1907 napsal H. G. Wells „Válku ve vzduchu“, která se za deset let stala surovou realitou. Z jakéhosi důvodu se ale zdá, že nejsme schopni sejít z cesty, kterou před nás podobní autoři s předstihem kreslí.
Jakmile se jedna země rozhodne, že začne používat „technologickou výhodu“, ostatní ji logicky musí následovat. Všichni tuhle hru známe: Když si Británie pořídila v roce 1906 Dreadnought, první „loď se všemi děly velkými“, Německo ji následovalo – a všichni ostatní taky. Když si atomovou bombu pořídily USA, muselo ji mít i Rusko. Když Indie vyvinula „mírovou jadernou výbušninu“, následoval ji i Pákistán. Teď řešíme to, že Irán chce atomovou bombu, protože ji má Izrael. A až ji bude mít Irán, budou ji chtít mít i Saúdové. Jakmile se jednou závod rozjede, tak ti, kteří chtějí být považováni za významné, prostě nemají jinou možnost než se přidat – a nemusí jít nutně jenom o zbraně.
Podobné „zbraně hromadného ničení“ se týkají i software. Velmi zajímavý byl rozhovor s Mikem Osinskym, který pracoval pro Lehman Brothers jako programátor a vyvíjel software, který pomáhal vytvářet z balíků hypoték CDO (Collateral Debt Obligation). CDO se prodávaly jako finanční produkt a právě proces zabalování „riskantních“ hypoték do méně riskantních proto, aby se snížilo riziko plynoucí z nesplacení, z nich nakonec udělal produkt, který znemožnil rozeznat dobré hypotéky od špatných a ve finále vedl ke katastrofě v podobě finanční krize 2007. Mike Osinsky neobchodoval s CDO, ani nenabízel subprime hypotéky, které vedly ke kolapsu – přesto ale řekl, že cítí jistou vinu na kolapsu proto, že to byl právě on, který ten software psal. Mluvil i o pocitu deziluze nad zmařenou prací, která ho stála spoustu úsilí a nakonec vedla k téhle „obrovské katastrofě“.
Podobnou „finanční zbraní hromadného ničení“ jsou automatické tradingové systémy, které samostatně nakupují a prodávají cenné papíry v krátkém horizontu. Když se bavíte s bankéři, jsou z nich nadšení – systémy dokážou uzavřít transakce rychleji, než by se normální obchodník jenom rozkoukal, obchodují v řádu milisekund. Několik z bankéřů se o těchto systémech vyjadřovalo se stejnou arogancí a sebejistotou, jako se před rokem 2007 mluvilo o CDO – jsou nabouchané, namakané, mají zmáknutý behaviorální model, na rozdíl od traderů jsou nákladově levné a vydělávají spoustu peněz. Problém je v tom, že se jako většina nelineárních systémů mohou jaksi zvrtnout a spustit zcela bez vnějšího zásahu krizi. Chování nelineárního systému je těžké popsat a je skoro nemožné řešit vzájemnou interakci více různých systémů. Pokud měla krize v roce 2007 příčinu v subprime hypotékách, pak ta další nemusí mít vlastně žádnou příčinu. Počítačům prdne v hlavě a než se rozkoukáte, trh se začne hroutit.
Přesně to se stalo burze BATS Global Markets tento rok ve chvíli, kdy prováděla své vlastní IPO (Initial Public Offering), tedy první emisi akcií na burze. Elektronické systémy kvůli „řetězci chyb a technických problémů zakoply samy o sebe“ a způsobily prudký pokles cen akcií na trhu, takže BATS musel přestat obchodovat a dokonce i svoje IPO opět stáhl. Problém zcela ironicky počítačovým způsobem ovlivnil pouze akcie s kódy od A do BFZZZ, mezi něž ovšem patřil i AAPL, neboli Apple, jehož akce se kvůli „chybným obchodům“ okamžikově propadly o 10% (čehož si samozřejmě okamžitě všimly i další trhy). Něco podobného se stalo i v květnu 2010, kdy se Dow Jones index během jednoho dne propadl o 700 bodů, ale ten samý den výkyv zmizel – pro podobné „utržení se tradingových systémů z uzdy“ se zavedl pojem flash crash, tedy „okamžikový propad burzy“.
Takhle prostě algoritmy fungují – jakmile jsou nelineární, můžou se chovat skokově a nepředvídatelně, jak popisuje matematická Thomova teorie katastrof. V jednom okamžiku reaguje systém spojitě a plynule, najednou to udělá „hop“ a systém je v jiném stavu. Před objektivem družice se třikrát zaleskne Slunce, vynořující se na obzoru Země, algoritmus se zamyslí a vyhlásí poplach, protože to vyhodnotí jako starty balistických raket, tedy vlastně začínající jaderný útok. Dokud ale v kontrolní místnosti sedí chlapi, kterým to pálí, tak můžou zareagovat tak, že počítač ignorují a zastaví špatné obchody na burze a nebo začínající automatickou odpověď na jaderný útok.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
