Úvaha: O co poslední dny jde? Máme na krku Megaprůšvih | Kapitola 4
Seznam kapitol
Minulý týden zatkli opulentního „mafiána“ Kim Dotcoma za jakousi tajemnou konspiraci, včera nám schválili smlouvu ACTA. Média jsou buď opatrná, nebo vše nadšeně schvalují. Uživatelé kroutí hlavou nebo se rovnou bouří. O čem to vlastně celé je? Kam směřujeme a proč má být někdo ve vězení za to, že vyrobil funkční systém distribuce?
O vydavatelském průmyslu a jejich kartelech nemám vůbec žádné iluze. Je zajímá jen a pouze platící zákazník a to ještě jenom jejich platící zákazník. Osobně se mi na sdílecích systémech líbilo to, že porušovaly několik bariér, které vydavatelé úspěšně etablovali. Když se o SOPA / PIPA tvrdí, že jde o privatizaci svobody slova a privatizaci přístupu k informacím, je to trochu mimo v tom smyslu, že tohle se ve skutečnosti stalo už dávno. Vydavatelé už dávno rozsekali svět na regiony a tím řídí, kdo se smí na co dívat, kdy to bude uvedeno a nebo zda vůbec to bude uvedeno. Distributoři a tvůrci televizních programů zase provádí selekci toho, co si smíte koupit a na co se smíte dívat. Pokud vám připadá, že v televizi je stále to samé a už po dvacáté jede Anděl na horách, pak je to proto, že se k vám drtivá většina světové tvorby vůbec nedostane.
Občas, když je Jupiter v konjunkci se Saturnem a Neptunem, dává ČT nějaký mimomainstreamový film, ale většinou je to dost blízko k půlnoci, aby to nerozrušilo běžného diváka. Prima Cool je na naše poměry docela sledovatelný kanál (na rozdíl od zaprděného Barrandova, který vypadá jako teleport do roku 1970), ale všechny seriály na něm dávají s obřím zpožděním. Pokud se pokusíte něco dovézt sami, bude to trvat dlouho, státní kasa vás stáhne o DPH a k lizu si za zprostředkování řízení dostane i pošta, pokud to tedy dopadne dobře a zásilku vám na poště rovnou neukradnou. A k opravdu excentrickým filmům se obvykle nedostanete vůbec nijak. Přitom právě tyto filmy vám dovolují odhalovat spousty lží o tom, jak se věci mají – například že „filmy jsou stále krvavější“ a nebo že „Hollywood remakuje jen v poslední době“.
Sdílecí systémy naproti tomu nabídly naprosto úžasnou službu v tom, že díky digitální distribuci můžete mít obsah hned, žádná rada starších a moudřejších televizních radních vám necenzuruje, na co se smíte nebo nesmíte koukat, a můžete se dostat i k věcem, o jejichž existenci jste vůbec nevěděli. Je to v mnoha směrech oči otevírající zkušenost, zážitek typu „byl jsem slepý, ale teď vidím“. Když jsem se dostal k japonským televizním horrorům, které byly vysílány jenom v Japonsku a neobsahovaly žádný náznak westernizace, bylo to poprvé, kdy jsem potřeboval Wikipedii na to, abych se pokusil dekódovat, na co se to vůbec dívám. Víte třeba, jaký je rozdíl mezi evropským vlkodlakem a japonským liščím démonem? Nevíte a taky to vědět nebudete, protože vás tlupy mediálních a distribučních odborníků pečlivě oddělí od materiálu, u kterého byste museli přemýšlet nebo něco studovat.
Ano, existují systémy pro legální digitální distribuci – kupříkladu si stahuji Scientific American Digital, protože se nemusím bát, že se mi časopis ztratí (u fyzického doručování to bylo prakticky 50/50). Jenomže ne každý obsah je k dispozici, často je omezený jen na USA a i „normální“ iTunes se u nás rozeběhly taky teprve nedávno. Navíc u řady filmů vůbec neexistuje žádný legální distributor, kterému byste mohli zaplatit. Řada filmů nevyšla nikdy na DVD a nebo na fyzickém nosiči nevyšla vůbec. Osobně bych velmi rád zaplatil za raritní dobré filmy, které jsem díky sdílecím systémům objevil, protože kvalita je vzácná. Jenomže není komu. Chápu, že to americký vydavatelský kartel nijak nezajímá, protože „legální zákazník“ je pro ně jenom ten, kdo platí jim. To, že odstaví cizí kinematografii v duchu Motion Picture Patents Company, je jenom takový příjemný vedlejší efekt.
Od příchodu DVD jsem koupil více než 1000 filmů, převážně v levných edicích. U těch prvních jsem kupoval opatrně a to většinou tak, že jsem si film nejdřív půjčil a koupil ho jenom v případě, že se mi líbil. Se slevou na 49 Kč jsem to bral po hrstech a můj objem měsíčního výdaje se paradoxně zvýšil. Je zajímavé, že vydavatelé naříkají, jak je to pro ně devastační – to ilustruje fakt, že radši prodají méně drahých filmů, než hodně levných, přestože nízká cena motivuje k utrácení a opravdu likvidační byla jen pro půjčovny. Problém je v tom, že když odhlédnu od dokumentárních sérií, jenom asi 10 % z filmů stojí za opakované shlédnutí. Při velkém počtu filmů je dokonce kontraproduktivní je mít na DVD, protože je nesmírně těžké ty dobré najít a ty špatné jsou zase všude. Přítelkyně si už opakovaně stěžovala na to, že ty hloupé bychom měli prostě vyházet, protože jenom překáží a stejně na ně nekoukáme.
Tohle podle mě naznačuje jasnou cestu vpřed: ideální systém pro digitální distribuci obsahu by měl vypadat tak, že si zaplatím předplatné (formou flat-rate, tedy jeden měsíční poplatek) a za to předplatné si můžu neomezeně stahovat a zkoušet („půjčovat“) a zaplatím jenom za to, co se mi opravdu líbí a to si můžu nechat („koupit“). A to tak, abych si to mohl kdykoliv kamkoliv nahrát. Pokud bude cena rozumná, nejsou sdílecí systémy potřeba. Po pravdě řečeno – pak není ani televize potřeba. Při tomto typu distribuce neexistují naprosto žádné důvody, proč by to mělo být drahé a taky proč by to nemělo být velice široce pojaté. Ale je pravda, že tento model neodpovídá standardnímu myšlení vydavatelů, kteří si chtějí pěstovat jenom omezený počet superstars, které budou prodávat za hodně. A také tomu, že trvají na tom, aby se vždy zaplatila plná cena předem, protože tak vám můžou lépe vnutit i mizerné filmy. Metoda „komediantům se platí až po představení“ je z hlediska zákazníka podstatně férovější, ale kazí výnosy.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
