Už žádné iPody: Konec jedné éry | Kapitola 2

Apple šel na ochranu proti přeskakování docela luxusně, v podstatě nacachoval do paměti nejen přehrávanou skladbu, ale i ty další, takže Jobs může mluvit o „dvacetiminutovém skip free“ – typický diskman měl paměť na několik sekund, během kterých musel správně vystavit optiku. V devadesátých letech byly populární MP3CD přehrávače, do kterých se dalo dát audio CD, ale taky datové CD s MP3, které měly tu výhodu, že byly proti otřesům rezistentní.

Opravdovým přelomem byl příchod Diamondu Rio PMP300 v roce 1998, což byl přehrávač využívající paměťové karty. Z těch si Steve Jobs utahoval, „protože jste si museli pamatovat, co na které máte“, ale solid state paměť nabízela absolutní odolnost proti otřesům a zároveň velmi ekonomický provoz na běžné baterie. 

Digitální audio představovalo pro vydavatelský průmysl problém, ale právě Diamond Rio nabídl tak pokročilou funkčnost, že vydavatelům došlo, že jim to může udělat čáru přes rozpočet: přehrávače MP3 s pamětí byly maličké a jasně funkčností dominovaly nad CD přehrávači. No a tak se vydavatelský průmysl pustil do akce a výrobce Diamond Multimedia zažaloval.

Soudní spor známý jako „Recording Industry Ass'n of America v. Diamond Multimedia Systems, Inc.“ z roku 1999 ale nedopadl tak, jak si RIAA představovala. Soud dospěl k závěru, že nekomerční kopírování z CD anebo z harddisku počítačů do kapesních přehrávačů patří do fair use podle verdiktu Sony v. Universal. To otevřelo prostor pro další výrobce, ale zároveň naznačilo, že je značný rozdíl mezi pohledem výrobců hardwaru a vydavateli.

Tento komplikovaný vztah vedl ke vzniku alternativních kodeků s DRM, které se snažili prosazovat jednotliví výrobci. Problém byl v tom, že ani ti opravdu bohatí a mocní, jako byl Microsoft s jejich Zune a Sony s jejich přehrávači a podporou Sony Music, nedokázali prosadit proprietární systémy. Zvláště Sony bylo bité tím, že jde o duální společnost, která zároveň vyrábí přehrávače a také obsah – a tlak Sony Music se považuje za jeden z důvodů, proč došlo ke ztrátě zdánlivě výhodné pozice MiniDisců. Ty svými vlastnosti dominovaly nad klasickými CD a představovaly zajímavou alternativu včetně příslibu náhrady floppy médií. Striktní požadavky na DRM a na oddělení datových a hudebních médií ale poslaly MiniDisc do irelevance.

Celá snaha nakonec vedla k tomu, že pozvolna došlo k pádu systémů s DRM. Nejenže se efektivně neuchytily, ale navíc k patentovaným technologiím začaly vznikat otevřené alternativy. Ty sice nevytlačily původní formáty, ale jejich samotná existence byla dostatečnou protiváhou proti systémům s DRM. V roce 2009 tak DRM z hudebních souborů odstraňuje i Apple. O tom pojednává například článek z OpenSource.