Už žádné iPody: Konec jedné éry

Podobně, jako se žertuje o tom, že Apple vynalezl osobní computing, se také občas říká, že to Apple může za vzestup digitální hudby. To je samozřejmě nesmysl, i když Apple udělal to, co Apple umí nejlíp: Vytvořil integrovanou, vysoce uzavřenou službu, která byla pro zákazníky dost pohodlná a pro vydavatele přijatelně bezpečná, takže uspěl s uceleným řešením, které vyhovovalo zákazníkům i partnerům. Komponenty a technologie už byly připravené, ale dát do dohromady a označit to za „magické“ – to Apple prostě umí nejlépe.

A jak to umí nejlépe? To asi nejlíp vysvětlil Steve Jobs na Apple Music Event 2001. Prosím, povšimněte si, že ve své prezentaci ukazuje, že už v té době existovalo několik tříd různých přehrávačů digitální hudby. A lidi v Apple se zamysleli, určili si pozici, do které se pustí – a pak to udělali. A také si, prosím, povšimněte toho, že Apple zpočátku otevřeně podporoval otevřené formáty – od MP3 po FireWire.

Udělejme ale krok zpět. Digitální hudba nás doprovázela teoreticky od vzniku CD – tedy poloviny roku 1982, v praxi ale naše země zasáhla až s pádem socialismu, protože za socialismu se vyrábělo jen omezené množství stolních přehrávačů a zbytek se pašoval. Přenosné přehrávače CD vyráběla Sony od roku 1984, ale přenosné přehrávače byly za socialismu raritou, nehledě na spoustu technických problémů.

Předně, byl tu problém s pohybem. Točící se disk se chová jako gyroskop, má docela velký moment hybnosti a při pohybu a zvláště nárazech je pro čtecí hlavu velice těžké udržet stopu a znovu najet na původní místo. Aby se to dalo vůbec používat, používal se buffering, který ale fungoval jak kdy, model od modelu a disk od disku. Proto byl pro Apple tak důležitý „skip free playback“, který inzeroval při uvedení iPodu Mini na Macworld San Francisco 2004.

U harddiskových přehrávačů šlo samozřejmě o něco zcela jiného. Přelomem byl ztrátový kodek MP3, celým jménem MPEG1 Audio Layer III, vyvinutý Fraunhofer Society v roce 1991. Ten revolučním způsobem využíval psychoakustiku a konkrétně maskovacích křivek, protože lidské ucho má omezené vnímání, a tedy je možné vyrazit ze skladby informaci, která by sice normálně byla slyšitelná, ale při přehrávání ji vnímání vymaskuje.

Právě tento efekt dovoluje brutálně snižovat velikost přehrávaných souborů. Lidské vnímání je nedokonalé, opravdoví audiofilové tvrdí, že všechno slyší, což je sice u jedinců možné, ale mase pročesání akustické informace nevadí, jim vyhovuje to, že konečně dostanou malý přehrávač. Před ním byl nejčastější alternativou kazetopáskový walkman, kterému se děly při přehrávání strašné věci, podle odporu kazety a klesajícího napětí baterek například docházelo ke kolísání rychlosti přehrávání – a hlavně digitální systém uměl okamžité a precizní opakování a skákání přes skladby, což je u walkmanu prakticky scifi.

Skip free byl důležitý i u harddisků, protože i když používáte malý harddisk, stále musíte kontrolovat, jestli je akcelerace přehrávače v pohodě a když to vypadá zle, musíte okamžitě zaparkovat hlavy, aby nenapálily do ploten. Pokud se vám to někdy stalo, tak víte, že pro zničení harddisku stačí, aby se vám během aktivity zhroutil na bok – a pokud disk nestačí nouzově zaparkovat, může to být konečná na první dobrou.