Jak jsem se přestal bát generativní AI a začal se od ní učit malovat | Kapitola 2

Tak aby bylo jasno, přistoupil jsem ke generativní AI jako nýmand, který neuměl vůbec kreslit a možnost „popsat slovy AI něco, co ona pak namaluje“ mi přišla jako epická. Potom samozřejmě přišly deziluze, protože donutit AI k tomu, aby vyplodila něco, co mám v hlavě, je dost šílené. Spíš jen tak zkouším – a občas vznikne něco zajímavého. 

Asi nejlepší mi to přišlo, když jsem neměl žádnou konkrétní představu a jenom jsem chtěl ilustraci k nějakému příběhu, ze kterého jsem prostě zadal kus jako zadání. Takhle kupříkladu vznikaly ilustrace k Souboji vypravěčů: Zadal jsem kus textu, nechal vygenerovat cirka deset dvacet kousků a vybral jsem to, co mi sedělo nejvíc. 

Jenomže pak nastal problém, protože jsem za boha nedokázal vygenerovat obrázek rozesmáté mladé pilotky, která se opírá o bojové letadlo z Druhé světové. Ne že bych nedokázal vygenerovat usměvavou pilotku – ta se povedla. Naopak to letadlo, které to mělo vygenerovat, prostě nedávalo žádný smysl, bylo špatně, jako by systém netušil, jak má takové letadlo vypadat, což mě překvapilo: Obrázků letadel z Druhé světové jsou přece tři nůše!

A co mě mátlo nejvíc, byly pokřivené konstrukční prvky, zvláště vrtule, které vypadaly, jako by ztratily erekci. Teprve s odstupem času mi došlo, že to je způsobené efektem rolling shutter, který při focení točící se vrtule způsobí, že jsou jakoby ohnuté. Takže není třeba „aktivně otrávit“ učící sety, ony už do značné míry otrávené jsou, protože tohle rozhodně není korektní vzor pro to, jak se učit generovat letadla!

Zatímco jsem uvažoval o tom, jak by bylo super mít „magickou pastelku“, kde něco načrtnete a stroj to dogeneruje (na tom se dělá, ale tam ještě nejsme), tak mě napadlo, že bych si mohl zkusit něco namalovat sám. Blbě, samozřejmě – ostatně nic jsem nemaloval od doby, kdy jsem vypadl ze školy.

A jak jsem tak dumal, do čeho se pustit, tak jsem rovnou vyloučil digitální umění. Nevím přesně proč, možná to bylo proto, že jsem strávil až příliš času ve firmách zabývajících se vývojem her, kde se prakticky všichni umělci vždycky tvářili jako burlaci na Volze. Z toho jsem usoudil, že to je příliš velká dřina – a přešel jsem na to, co mi přišlo jako jednodušší alternativa: Na pastelky.

Přesněji řečeno jsem objevil to, čemu se říká akvarelová pastelka. Začalo to samozřejmě nenápadně, koukal jsem se na sety od Kohinooru a zjistil jsem, že mají dvě řady, Polycolor a Mondeluz. Když jsem se ptal na rozdíl, tak jsem se dozvěděl, že akvarelová pastelka je vlastně něco jako vodovka, kterou malujete, jenom ji navíc můžete rozmočit vodou a proměnit ji na akvarel.

Dobře, takže jsem zkusil malý set Mondeluzek… a zjistil jsem, že prodejci uměleckých potřeb jsou něco jako prodavači drog, nalákají vás na startovací balíček, potom vám prodají větší set, potom akvarelový papír, potom příslušenství – no a potom do toho zahučíte. Jako fakt do toho zahučíte. 

A při té příležitosti jsem zjistil, že buď skončíte v bazénku pro děti ve formě omalovánek, což vám opravdu nedoporučuji, protože vás to zoufale omezuje – anebo uděláte krok víry a začnete normálně malovat. K tomu jsou dvě různé cesty, jedna je přes YouTube tutorialy, jejichž užitečnost lavíruje mezi „opravdu zásadní informace“ po „to si snad ze mě děláte prdel“ – a druhá je přes zkoušení a chybování.