Energie nad zlato: Kdy se probudíme? | Kapitola 4

Jistou dobu panovala v mozcích progresivistů představa, že existuje ekonomika primitivní, to je ta závislá na těžbě surovin a na zemědělství. Pak je ekonomika vyspělá, která je závislá na průmyslu a nakonec ta úplně nejlepší, závislá na službách, která je nejlepšejší. Problém je v tom, že tihle jedinci obelhali sama sebe: Bez surovin, zemědělství a průmyslu se neobejde nikdo – a to pochopíte, když se idea o globálním volném obchodu začne zadrhávat.

Ekonomika závislá na službách generuje sice nejvíce hodnoty ve službách, ale je to jenom numerická hodnota, doslova nic to neznamená. Nejjednodušší systém, jak se „ekonomicky zlepšit“ ve své vlastní vizi, je zvýšit ceny a platy: Pokud ztrojnásobíte platy a ceny, pak numericky GDP vaší země naroste třikrát, i když fakticky, přes spotřební koš, je to pořád jedno a to samé. Dokud vám svět věří, že jste pokrokoví, iluze funguje.

Tato iluze padá v okamžiku krize, jak se například stalo Velké Británii za První světové: Do První světové vstupovala jako nejbohatší země světa, největší kreditor, ale ponorková blokáda způsobila, že námořní doprava přestávala fungovat a nastala krize. Můžete mít peníze, ale pokud nedokážete dopravit suroviny, nemáte ani produkty, ani jídlo. Po opakování tohoto procesu za Druhé světové tato ještě nedávno nejbohatší říše světa upadla do irelevance. Závěr je prostý: Na účtech můžete mít co chcete, pokud tato čísla ale nedokážete vyměnit za zboží anebo ho nedokážete dopravit k sobě, neznamená to nic.

Problém je v tom, že původní představa že „my to budeme za draho vymýšlet a oni levně montovat“, prostě nefunguje. Každý, kdo sledoval čínský ekonomický vzestup v posledních padesáti letech, si všiml, že stejně jako v případě Japonska vývoj následuje výrobu: Nejdřív jen vyrábějí, pak začínají technologie kopírovat, a nakonec si vyvinou vlastní. Vývoj následuje výrobu s odstupem jedné až dvou generací, je tam setrvačnost, ale nakonec se to stane.