Nemírný pokrok v mezích levných komponent

i Zdroj: PCTuning.cz

i Zdroj: PCTuning.cz

i Zdroj: PCTuning.cz

Považuji se za milovníka moderních technologií, byť poněkud umírněného. Okamžik, kdy jsem zjistil, že nejsem ochoten zaplatit za počítače libovolné peníze, nastal ještě v době, kdy jsem psal do Score. Při jednom upgrade jsem spočítal, že jsem za techniku, kterou v onom okamžiku už nešlo ani odnést do bazaru, jsem zaplatil několik set tisíc. Bylo to docela tristní zjištění. Od té doby se nesnažím mít to nejlepší a nejdražší a i moje úvahy se nesou spíše v duchu „co je praktické“.

Pro psaní považuji za nejpraktičtější notebooky IBM řady X. Najdeme krásnější, výkonnější, levnější a bůh ví co všechno ještě, tyhle kusy ale mají naprosto vynikající klávesnici, přiměřené rozměry, výjimečně tuhou konstrukci a s přídavnou baterkou v úsporném módu vydrží přes devět hodin, což je celkem super. Dnes si lze stroj řady X30 koupit jako repas za méně než deset tisíc – a když srovnám repasovanou X32 s libovolným netbookem na Atomu, vychází mi staré Xko jako podstatně lepší. Když už nic jiného, tak proto, že se na něm dobře píše, vydrží harcování po hospodách a jeho konstrukce snese i lehké utrusení piva na klávesnici. Je dost velký na to, abych na něm vydržel bušit texty třeba šest hodin, přitom ale tak malý, aby se mi vedle něj vešel na stolek popelník pro dobrou havanu a taky plácek pro nějaké to pivo. Je to stroj stavěný na to, aby něco vydržel a překonal, což dle historek, které jsem slyšel, v celku také plní. Můj nejstarší notebook řady X30 jsem, po pěti letech věrné služby, pasoval do role proxy, ve které se pilně snaží v režimu 24/7/365 už zhruba rok. Opravdu impresivní kus železa, co se spolehlivosti týká!

Veden těmi nejlepšími zkušenostmi jsem se rozhodl pro další repas stejné řady, protože tak praktického společníka pro práci v terénu jsem zatím jinde neviděl. Repasovaný stroj, za který jsem nově vysolil osm tisíc, je ve vynikajícím stavu a nenalezl jsem na něm nejmenší vadu. Problémem ale byla poněkud jeho konfigurace – giga paměti je „klasicky netbooková“ konfigurace a na typování stačí, ale lehce mě rozčiloval 4200 otáčkový disk s nijak valnými 40 gigy, což je opravdu málo a je to opravdu pomalé. Naštěstí, na rozdíl od modelu X40, máme před sebou stroj, do kterého lze dát libovolný IDE disk, přičemž od výměny nás dělí pouhých pět šroubků. Disky jsou dnes za celkem rozumné prachy (dva tisíce = 320 giga místa, to se na cestách může hodit), takže jsem se rozhodl dědečka krapet vylepšit.

Když jsem tak prohazoval disky mezi notebooky, neodolal jsem a krapet jsem si je změřil. Bylo jasné, že onen 4200 otáčkový disk bude pomalejší než moderní 5400, ale o jak moc vlastně? Výsledek mě ohromil: Původní disk měl 40GB na 4200 otáčkách a maximálně 22 MB/s, minimálně jenom něco nad 10 MB/s, v průměru pak 16 MB/s. Zkrátka řečeno, choval se jako krapet rozumnější USB flash disk. Modernější disk 60GB / 7200 otáček pak měl maximum 35 MB/s a minimum 25 MB/s. Nový Scorpio Blue o 320 GB a 5400 otáčkách ovšem dosahoval maxima přes 70 MB/s a minima přes 40 MB/s, v průměru pak 58 MB/s. WOW! Tak na tohle můžu říct opravdu jenom WOW! Nový disk, který jsem kupoval spíše kvůli rozšíření kapacity, je v nejhorším případě rychlejší, než oba staré disky v případě nejlepším - jedině access time přitom odpovídal otáčkám, rychlost čtení a zápisu mě vážně překvapila. A po přihození dalšího gigového DIMMu máme najednou velice slušný kancelářský stroj, výborný jak pro psaní, sledování Futuramy a také pro surfování! Za libovolný netbook bych jej rozhodně neměnil. Razantní nárůst výkonu disku se projevil v živosti stroje, nyní jako bychom měl alespoň o model vyšší kus - což mě přimělo k úvahám. Laptop je z roku 2003, nyní máme rok 2009. Původní disk byl vcelku konzumní, ale nynější WD Scorpio Blue patří také spíš ke střední třídě - a přitom máme osminásobný nárůst kapacity a trojnásobný nárůst výkonu za šest let. Kdybychom si chtěli hráti na velké machry, jistě bychom našli nějaké supervýkonné SSD za deset tisíc, které by se dalo do dědečka strčit, a vygumovalo by všechny rotační disky z povrchu planety, ale to nebylo by to zcela fér. Srovnávejme změnu výkonu komponent střední třídy – a když se na nad tím zamyslíte, je celkem pozoruhodné, jak se zlepšuje výkon komponent, které obvykle na sebe pozornost recenzentů nestrhávají. Ano, píše se o supervýkonných rychlých discích, či o moderních dvouterabytových monstrech – ale notebooková třistadvacítka na IDE? Koho by to zajímalo, že? Škoda. Po výměně disku jsem zjistil, že to byl asi nejlepší upgrade, který se mi povedl a jistě by se našlo více lidí, kteří by ocenili nárůst výkonu svého staršího stroje za nějaké dva litry.

Druhou věcí je ale fakt, že nárůst výkonu normálních a vcelku nudných mainstreamových komponent podle všeho stojí za celou řadou revolučních změn, kterých jsme dnes svědky. Moderní netbooky nabízí krapet slabší výkon než moje „nová“ X32 s Centrinem na 1,8 Ghz, ale stále je to „dost dobré“ pro všechna normální použití – psaní, surfování, filmy a tak dále. Nové čipsety dovolí i akceleraci HD videa – k čemu vlastně drahý notebook za 70 tisíc, když 90% činností zvládne i netbook za sedm tisíc? Existuje „good enough“ notebook, který je vlastně moderní i dnes – stačí asi gigahertzový single thread procesor, rozumný disk, giga paměti a rozumný operační systém, který si nemyslí, že veškerý hardware je tu jenom pro něj – a vlastně NEMUSÍTE upgradovat. Netbook není revolučně nový nápad – v devadesátých letech jsme měli malé, ale vcelku výkonné počítače, jako Toshiba Libretto, které se vešly do kabelky – a ještě dříve fenomenální Olivetti Quaderno. To, co je dnes nové, je fakt, že dnes hardware nabízí daleko více než „good enough“ výkon a místo honby za miniaturizací a navyšováním výkonu se dnes výrobci mohou zaměřit na tlačení ceny směrem dolů.