Sir Clive Sinclair: Život jak na horské dráze | Kapitola 2

Sinclair chtěl inovovat – a inovoval, táhl celé generace pomocí svých levných počítačů do nového světa. Sám se ho, pravda, moc neúčastnil, počítače ani internet nevyužíval a tvrdil, že mu ruší soustředění a odvádí ho od vynalézání. V tom je určitý problém anebo paradox: Přestože vedl lidi do počítačového věku, sám do něj nevstoupil a do značné míry ani nechápal, co lidé od počítačů chtějí. Počítače viděl jako věc samu o sobě anebo prostředek k osobnímu rozvoji lidí, ne jako ekosystém, který existuje do značné míry nezávisle a má svoji vlastní logiku.

Přestože ho považujeme za úspěšného počítačového průkopníka, dovolím si argumentovat, že jediný jeho úspěch na poli počítačů, který sám plánoval, byl Sinclair ZX-81. Je to drtivý úspěch, kdy se mu podařilo v jediném kroku nejen zlepšit předchozí počítač, ale zároveň ho radikálně zjednodušit, kdy do čipu ULA vrazil funkcionalitu dalších patnácti čipů, počítač výrobně zlevnil, zjednodušil, snížil šanci na chyby při kompletaci – a efektivně tak stáhl cenu skoro o polovinu. Tahle simplifikace způsobila, že z desítek tisíc prodaných kusů skočil rovnou na půl milionu.

Následující stroj, Sinclair ZX-82 neboli Sinclair ZX Spectrum, byl do jisté míry stopgap. V té době se už začalo pracovat na té opravdu velké věci, kterou Sinclair chtěl – a která, kdyby vyšla, by ho katapultovala do poloprofesionálního segmentu: Sinclairu QL neboli Quantum Leap. Sinclair QL byl další očekávaný trhák, kde se počítalo s výrobou až milionu kusů ročně – ale ve finále se prodalo jen sto padesát tisíc strojů celkem. Co se stalo?

Teď se musíme pozastavit u některých zvláštností, které Sinclair měl. Předně – byl extrémně inteligentní. Šéfoval britské Mense mezi lety 1980 a 1997 a s IQ 159 byl jednoznačně v pásmu superinteligence. Když se díváte na jakékoliv rozhovory s ním, vidíte jasně orientovaného, bystrého člověka, který má svou vizi, vidí dál než ostatní a do jisté míry trpí ve společnosti lidí, kterým musí svoje myšlenky polopaticky vysvětlovat. 

Vysoká inteligence vede k jednomu velkému problému: Jste izolovaní od průměrné populace, moc ji nerozumíte a tak trochu ostatní považujete za zpomalené. Nutno říct, že je velký rozdíl mezi pozéry, kteří si hrají na vyvolené, jako byl Steve Jobs – a na opravdu inteligencí vyvolené, jako byl Sinclair. S těmi prvními lze určitým způsobem manipulovat a ovlivňovat je, s těmi druhými to nejde, protože doslova vidí za roh a chápou, co se jim snažíte udělat. Praktickým důsledkem je, že pokud se génius Sinclairova formátu z nějakého důvodu rozhodne, že jeho řešení je lepší, neexistuje způsob, jak mu to vymluvit. Jakmile se pro něco rozhodnou, nic s nimi nepohne – až kolize s realitou, ale i ta je pro ně spíš zpožděná a nechápající.

První směr, kde se tento problém projevil, byla Sinclairova neochota akceptovat fakt, že se lidi nechtějí s počítači primárně učit, ale chtějí se s nimi primárně bavit. Nikdy nebyl nadšený z toho, že se ze Spectra stal oblíbený herní stroj – a popravdě, on v konstrukci udělal jen velmi málo proto, aby se z něj stal herní stroj: Spectrum nemá akceleraci grafiky, žádnou akceleraci zvuku, docela nevhodnou klávesnici na hraní a v základu nemá ani joystickové porty.