Sir Clive Sinclair: Život jak na horské dráze | Kapitola 3

Spectrum je extrémně jednoduchý stroj, ale měl dvě fundamentální výhody: Byl levný, takže si mohl koupit prakticky každý – a byl na svou dobu opravdu výkonný, v nízké ceně nabízel nejen 48 KB RAM, což stačí pro řadu her, měl velmi spolehlivý systém zápisu a čtení na magnetofonovou pásku – a procesor Zilog Z80A na 4 MHz nabízel slušný výpočetní výkon, alespoň pro první polovinu 80. let. To vše vedlo k tomu, že měl spoustu uživatelů poptávajících spoustu zábavy – a protože Sinclair nekontroloval ekosystém tak, jak to dělalo například Nintendo, nechal doslova ožít rajskou zahradu jak pro hardwarové, tak i softwarové vývojáře.

To, že se Spectrum dalo snadno klonovat, a dokonce stavět v domácích podmínkách, tomu hodně pomohlo. Ale to nebyl Sinclairův cíl, to byl faktický důsledek jeho doktríny jednoduchého a levného návrhu, kdy největší překážku mezi kutilem a jeho verzí Spectra byl čip, schopný emulovat ULA. Jakmile se tyhle čipy objevily na trhu, vznikl obrovský ekosystém, kdy si prakticky každá větší země dělala vlastní klon Spectra. 

Tohle ale Sinclair neplánoval. On se chtěl přesunout k poloprofesionálnímu Sinclairu QL, chtěl soutěžit s IBM a s Apple. Problém byl v tom, že naprosto neodhadl komplexitu přechodu od jednoduchých osmibitů k výkonným komplexním počítačům a hlavně komplexitu jejich software a nutnost pořádně to odladit. Systém se jim nevešel do původně naplánované ROM, takže první Sinclairy QL musely jít do světa s donglem, který jim visel z ROM portu – a to nebyl jediný problém.

Jako procesor vybral Motorolu 68008, což je čip, který je uvnitř 32bitový, ale datovou sběrnici má osmibitovou. Logika je jasná: Většina trhu chtěla 32/16bitovou Motorolu 68000, tenhle procesor byl dostupnější, byl levnější a užší sběrnice zjednodušovala kompaktní PCB. Tlak na cenu tu trochu backfiroval, protože tenhle procesor byl seriózně limitovaný datovou sběrnicí – a přitom se počítalo s docela komplexním softwarem.