Ten zvládne to a ta zas tohle: AI vstupuje do zoologické zahrady inteligencí | Kapitola 2

Vedle samotné metriky, samozřejmě, přichází otázka jakým způsobem měřit a co vlastně měřit. Na to existuje spousta teorií, některé zahrnují časový faktor (rychlejší řešení implikuje vyšší inteligenci), jiné se zaměřují pouze na kvalitativní faktory (zda se problém podaří, anebo nepodaří vyřešit v neomezeném čase), některé zahrnují verbální schopnosti (a snaží se podchytit obecnější chápání inteligence), jiné se soustřeďují na rébusy, případně chytáky (například že místo jednoho zjevně správného řešení bude jen jedno, které nelze zjevně vyloučit).

Z hlediska salónních debat je to do značné míry jedno. Občas je to zdroj zábavy, ale redukce na jediné číslo značně zastírá podstatu problému – totiž jsme právě provedli několik kroků abstrakce, které nám zjednodušují rozhodování, zda dát pana N. k obsluze radaru anebo k úklidové službě, ale kompletně nám zastřely podstatu inteligence. Základní problém abstrakce je totiž v tom, že vám vyřazuje z rozhodování informaci, která je možná podstatná, pokud se zajímáte o to, jak věci fungují.

Předně je obrovský rozdíl mezi testy, kde odpovídáte na otázky a multiple choice. U multiple choice je možná náhodná strategie – prostě něco zaškrtnete – a to dovoluje nejen ryze náhodné strategie, ale také pravděpodobnostní strategie, například z pěti variant vyloučíte dvě a náhodně se rozhodnete mezi zbytkem. Je to výraz inteligence? Svým způsobem ano, ale nelze rozeznat, zda jste problém vyřešili, anebo jste měli kliku. S touhle strategií vám v libovolně složitém testu dá nějaký měřitelný výsledek i šimpanz.

To opravdu důležité je vydat se naopak proti proudu abstrakce a začít analyzovat JAK lidé jednotlivé otázky řeší. Existuje celá řada strategií řešení, které nás vedou k podstatě toho, co vnímáme jako inteligenci. Skutečný náhled na strategie řešení vám totiž nedají žádné testy, ale kvalitativní rozbor řešení jednotlivých problémů, kde začnete chápat ty rozdíly.

Prvním typem inteligence je znalostní neboli encyklopedická. Ta je založená na tom, že se naučíte obrovské množství informací a asociativně v nich hledáte podobnosti. Je překvapující, jak moc už tohle stačí na to, aby to vytvořilo dojem vysoké inteligence – a proto se do značné míry vykrývá absence inteligence drilem.

Existují celé obory, které jsou založené čistě na znalostech a na jejich kategorizaci, aniž by to zahrnovalo nějakou extra složitou inferenci. Podle toho, jak komplexní inferenci používáte, se dokonce mění způsob, jak v oboru pracujete. Klasickými obory tohoto typu jsou ty založené na encyklopedických znalostech, jako je právo, medicína, filozofie a podobné obory. 

Obrovské množství znalostí vám stačí na to, abyste dokázali mít v podobných oborech úspěšnou kariéru, přítomnost dalších specifických schopností tomu může dodat extra kvalitu, jako například rozsáhlé diagnostické schopnosti (znát medicínu a umět diagnostiku jsou odlišné věci) anebo mít schopnost hledat průřezy a paralely (jako rutinér máte svoje postupy, ale s netradičními metodami můžete inovovat a objevovat).