Ten zvládne to a ta zas tohle: AI vstupuje do zoologické zahrady inteligencí
Seznam kapitol
Inteligence je zatracený koncept, u něhož zmatení souvisí s utilitární potřebou nějak ji měřit. Inteligencí je přitom celá řada kvalitativně odlišných typů, z nichž některé jsou obvyklejší a pochopitelnější a jiné naopak naprosto exotické.
Řeknete si – a jéje, budeme na světlo světa vytahovat sociální inteligenci a podobně, ale ne, ne: Mám na mysli strukturálně odlišné inteligence, tedy různé způsoby, jak se dopracovat ke stejným anebo podobným výsledkům. Sociální inteligence je cena útěchy pro lidi, kteří nebyli obdarováni skutečně efektivní inteligencí, a tak si mohou říkat, že lidi z vývoje možná rozumí těm vícerozměrným integrálům, ale oni si pro změnu umí objednat přesnídávku v kantýně tak, že se u toho pokaždé nepohádají s pokladní.
Inteligence je matoucí pojem proto, že ji každý v určité míře má, což nás intuitivně vede k přesvědčení, že jde o schopnost podléhající metrice, tedy můžeme ji měřit. Dokonce, v extrémnějším případě, nás vede k domněnce, že jde o kardinální metriku, tedy že můžeme měřit mohutnosti různých inteligencí, i když dávají různé výstupy.
Každý učitel ví, že inteligence netvoří jasnou škálu, tedy že neplatí, že inteligentnější žák vyřeší vše, co vyřeší i ti méně inteligentní a něco navíc. Každý, kdo kdy hodnotil nějaký test, ale taky ví, že může příklady obodovat, úspěšnost sečíst (a změřit tedy kardinalitu testového hodnocení) a tuto kardinalitu pak srovnávat. Tenhle model je jednoduchý, dovoluje známkování, dovoluje konstrukci inteligenčních škál a je všeobecně praktický – i když zanedbává a míjí tu nejdůležitější otázku: Jak přesně testovaný problém vyřešil a proč nevyřešil to, co nezvládl.
Měření inteligence patří dnes mezi nepopulární témata, tedy alespoň mezi pokrokáři. Původně s měřením inteligenčního kvocientu přišel v roce 1905 Alfréd Binet, který navrhoval nástroj, jak identifikovat děti s poruchami učení – tedy ty, které vyžadují zvláštní péči. Protože šlo o představu z vývojové psychologie, pracoval s konceptem „mentálního věku“, který poměřoval se skutečným věkem dítěte.
Netrvalo ale dlouho a o měření inteligence se začala zajímat armáda, tedy specificky americká armáda, která přišla s testy Army Alpha a Army Beta. Alpha verze byla určena pro gramotné rekruty, Beta pro negramotné – a cílem je bylo roztřídit podle zbraní, protože čím komplexnější je nástroj, který máte ovládat, tím vyšší by měla být vaše inteligence.
Potom následovala celá éra opovrhovaná pokrokáři – počínaje zneužíváním IQ screeningu pro genocidu a konče zneužitím pro diskriminaci. Důležité je totiž to, že IQ se měří jako relativní pozice jedince vůči populaci, není v čase a populačně stálé a podle toho, jak si vyberete referenční populaci, vám můžou vyjít zkreslující výsledky. Průměrné skóre je definováno jako 100 bodů, jedna sigma je 15 bodů, takže v rozsahu 85–115 bodů je 68 % populace, v rozsahu 70–130 bodů 95 % populace a v rozsahu 55–145 bodů pak 99,7 %.
Toto je NÁVOD jak zkonstruovat relativní metriku, ne nějaká absolutní škála. Pokud například pro kalibraci použijete oblíbenou testovací skupinu amerických vysokoškolských studentů, dostanete diametrálně odlišnou škálu, než když ji budete kalibrovat na rurální populaci střední Ameriky. IQ není absolutní metrika a její hodnota je závislá jak na testu, tak i kalibraci (tedy populaci a datu, ke kterému se kalibrovalo). To dost komplikuje věci jako sledování změn IQ mezi generacemi, protože musíte přihlížet ke spoustě faktorů, které ovlivňují měření.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
