V zajetí algoritmů: Proč korporáty zabíjejí věci, které máme rádi | Kapitola 4
Seznam kapitol
Nedávno jsem se dozvěděl, jak se Netflix rozhoduje o tom, jestli váš oblíbený seriál dostane další sezónu anebo ne – a zatímco pěvci donedávna pěli nad tím, jak to mají vychytané, je to ve skutečnosti ještě blbější, než jste doufali. A problém je v tom, že Netflix není jediný, kdo vyměnil vlastní rozum za statistickou analýzu.
Zjednodušeně jde o to, že Netflix se o pokračování seriálů nerozhoduje hlavou, ale algoritmicky. Algoritmické hodnocení je přitom velice složité a zahrnuje velké množství faktorů – nejen hodnocení seriálu diváky, ale i jeho viralitu (tedy jak často se o něm mluví na síti) a metriky dosledovanosti, tedy zda ten, kdo začal seriál sledovat, se na něj díval také do konce. Algoritmické hodnocení je nemilosrdné a ignoruje faktory, jako je například potenciál seriálu, což je věc, která se ukáže až časem.
Jak praví autor videa – a já s ním naprosto souhlasím, kdyby stejnou logiku, jakou pro terminování projektu nasazuje Netflix používali všichni, neměli bychom Breaking Bad (2008), protože u něj se kultovní status plně rozjel až v poslední sezóně – anebo BoJack Horseman (2014), který se také rozjížděl pomalu. Můj názor na tyto seriály se liší: Breaking Bad považuji za vrchol televizní tvorby, BoJack mi přišel poněkud prázdný a pozérský, ale já v Hollywoodu nikdy nežil, takže možná skutečně popisuje realitu. Ale v tom není moje pointa: Pointa je v tom, že zcela souhlasím s myšlenkou, že je v pořádku, aby vznikala i taková díla, která nemají kultovní status.
Netflixovským sítem prošly v podstatě úspěšně jenom Stranger Things (2016), ale na nich je vidět, jak autoři v obavě z okamžitého zrušení nebudují nějaký komplexnější příběh, ale že jde spíš o paralelní vyprávění – co sezóna, to jiný styl, jiný příběh. Netflixovský model hodnocení vede k tomu, že se autoři buď pokusí uzavřít vyprávění v obavě z terminace – anebo budou riskovat přerušení vyprávění uprostřed cliffhangeru, jako se stalo například v seriálu My Name is Earl (2005). Výtečné kreativní volby, vyberte si!
Katastrofou je to, že Netflix tak zvaně jede čísla – a nechá se algoritmy vést k prvosignální tvorbě, na kterou zareaguje co nejvíce diváků tím nejjednodušším možným způsobem. To není cesta ke kvalitě, to je snaha vyhovět algoritmu, takže se ho jako tvůrce pokusíte hacknout buď na straně diváka (a budete děla něco, co uspokojí tu nejfrekventovanější první signální, takže opravdu nemůžete dělat nic náročnějšího nebo nedej Bože kontroverzního) – anebo se to pokusíte hacknout na straně hodnocení, takže si například pořídíte armádu botů, které budou na fórech tlachat o tom, jak se jim váš seriál líbí.
To už se děje, vážně. A bude to častější a častější – a nepůjde jenom o farmy na views, ale emulace lidí konverzujících o vámi vytvořeném díle, abyste obelhali algoritmy. Znáte konspirační Dead Internet Theory, která říká, že většina provozu na internetu je provozována boty? No, tak s postupem času to přestává být teorie, ale stává se to metodou, jak obelhat algoritmická hodnotící kritéria virality. Když se o vašem díle lidi nebaví na fórech dost často a nadšeně, musíte místo nich obsadit boty.
Přijde vám to stupidní? Mně ano. Zároveň je to ale zcela pochopitelné, protože jako tvůrci chcete přežít – a když si váš vydavatel vytvoří nesmyslná kritéria, zkusíte je nějak obejít. To není nic divného, celé dějiny korporátních podvodů jsou o tom, že si management vymyslí na podřízené nějakou hovadinu, nějaké darwinistické kritérium, kteří oni v pokusu přežít obejdou regulérním podvodem, gogolovskými mrtvými dušemi, neexistujícími zákazníky, automaticky uzavřenými kontrakty anebo boty, kteří zdánlivě kritéria plní.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
