V zajetí algoritmů: Proč korporáty zabíjejí věci, které máme rádi

Algoritmická analýza je docela príma věc – tedy pokud sami rozumíte tomu, co se pokoušíte analyzovat a při pohledu na výsledky dokážete rozeznat, zda jde o smysluplná data, anebo o nějaký artefakt. Naučit se tohle rozlišovat je extrémně důležité: Pokud jsou vaše znalosti na úrovni klasického absolventa technické školy, zanedbáte jakoukoliv odchylku jako artefakt měření, prostě ji přejdete – a budete žít dlouhý a nudný život.

Podstatné je poznat, co je chyba měření, a co se nedá vysvětlit jako chyba měření. V roce 1965 pracovali dva vědci, Arno Penzias a Robert Wilson, na Holmdel Horn Antenna v New Jersey – a ať dělali co dělali, v měření měli stále šum. Protože nebyli navyklí mávnout rukou nad výsledky, nad kterými se rukou prostě mávnout nedá, pokoušeli se identifikovat zdroj rušení. To se jim nedařilo, i když přistoupili k hypotéze, že chyby v měření způsobují holubi, kteří jim do antény kadí, takže to tam chodili uklízet. Nakonec se dopracovali k tomu, že nepůjde o chybu měření, ale něco, co opravdu přichází z vesmíru – a tak formulovali hypotézu o reliktním záření, posledním pozůstatku Velkého třesku, za což byli v roce 1978 oceněni Nobelovou cenou za fyziku.

Dnes se často mluví o dezinformacích, které se přesně nedefinují, ale já je považuji za cíleně šířenou nepravdu, která vás má zmást. Povětšinou se za dezinformace považují protirežimní články, které představují nepřátelskou propagandu, ale protože já je definuji jinak, zahrnuji do nich i režimní propagandu, která má za úkol podávat situaci jinak, než opravdu je. Je mi jedno, kdo mi lže – podstatné je, že mi lže a že ví, že to jsou lži.

To ale není jediný druh dezinformací, na které můžete narazit. Mezi velmi nepříjemný zdroj dezinformací patří sponzorované články, které jsou utopené mezi normálním obsahem – a jsou odlišené jenom minimálně, i když jde o klasickou reklamu. 

Ještě méně nápadné jsou informace, které možná ani nejsou reklama, ale jsou sponzorované tak, aby vypadly ve vyhledávání na předních místech. A to se začíná dít Googlu v naprosto strašlivých objemech.

Když se Google pozvedl před dvaceti lety nad klasické vyhledávače, jako je Yahoo anebo Altavista, byla jeho základní výhodou relevance. Jeho algoritmický page rank systém ohodnocoval stránky podobně jako u citačního indexu, což je metrika běžná v akademickém světě. Díky tomu věděl, které stránky jsou při odpovědi na dotaz relevantnější než jiné – a tím, že ty relevantní zobrazil vepředu, bylo vyhledávání jednodušší a méně pracné. V té době měli dokonce volbu „Zkusím štěstí“ („I’m feeling lucky“, dříve překládané jako „Cítím se šťasně“). Tou jste nechali Google, ať vás prostě přesměruje tam, kde si myslí, že to je nejlepší – a po nějakou dobu to fungovalo.

A pak se to stalo – a Google začal prodávat přední místa ve vyhledávání – a začal pozvolna jít do kopru. Sestup byl pomalý, začal s tím, že velké obsahové stránky přecházely z klasického statického webu na databázový, který se hůř prohledává a indexuje. Google tak trochu ostatním vyfoukl reklamu, což jim po jistou dobu procházelo, ale majitelé obsahových stránek to štvalo, takže se snažili zkomplikovat Googlu jak přístup k informacím, tak prodej reklam u nich.  Tohle zhoršování přístupu byl jeden faktor.

Ten druhý faktor je narůstající nenažranost Google, pokud jde o preferenci sponzorovaného obsahu před neplaceným. Dnes jsme v situaci, kdy je běžně celá první stránka odpovědí na vyhledávání sponzorovaná, ale to není všechno: Google se zjevně vůbec nesnaží o jakoukoliv relevanci, vhoďte bůra a on lidem zobrazí třeba kozí zadek, když je to sponzorované.