Věda vs. náboženství. Jde svět islámu a AI dohromady? | Kapitola 2

Vzhledem k tomu, že se Evropa rozhodla ukončit sama sebe na Green Dealu, by neměl být transfer startupů z Evropy do Arábie až tak obtížný: Je to nedaleko a mají tam docela rozsáhlé zkušenosti s koloniemi expatů. To, co mě ale tak řečeno přineslo brouka do hlavy, byla prostá otázka: Jak je na tom vlastně islám s umělou inteligencí?

Islám má komplikovaný vztah s vědou už v zásadě proto, že každý islámský učenec si víru vykládá trochu po svém, a pokud se mají na něčem shodnout, dělají zasedání, kde zkoumají věci typu „jak se modlit na oběžné dráze“, což je mnohem větší problém, než si myslíte. Když Mohamed a jeho nástupci stanovovali pravidla, vycházeli z místních zvyklostí, takže například časy modliteb se stanovují podle světelných podmínek – a z toho plynou problémy ve vyšších zeměpisných šířkách, kde se ty časy musí pro každý den docela složitě počítat, a natož pak na orbitální stanici, která oběhne Zemi zhruba každých 60 minut, což při pěti modlitbách na cyklus světlo-tma znamená, že byste v podstatně nemohli přestat a přitom se stále otáčet k Mekce, vůči které se v orbiteru neustále pohybujete. 

Islám je nicméně známý svou pragmatičností, takže první saúdskoarabský astronaut, shodou okolností jiný Salmán Al Saúd, dostal na cestu na raketoplánu Discovery v roce 1985 od sboru znalců časový rozpis modliteb a instrukci, že pokud jde o orientaci vůči Mekce, „postačí nejlepší možná snaha“. Svět se prostě mění – a nějak se s tím poprat musíte.

Vztah mezi klasickým poznáním a islámem je komplikovaný proto, že se v čase měnil. V první fázi kalifátu došlo k zabrání území s velmi pokročilou vědou, ať už šlo o perská území, ze kterých kalifát přebral zkušenosti se státní správou, Egypt, odkud se brala architektura a medicína nebo území Byzance, odkud se brala filozofie a překlady starých helénských autorů. V období raných dynastií od 7. do 13. století (Rašídovci, Ummájovci a Abbásovci) byl kalifát nesmírně vzdělaný a jeho obchodní trasy sloužily nejen jako zdroj bohatství, ale také masivního intelektuálního transferu mezi Evropou, Čínou i Indií. Od Indů například přejali číslicový systém, kterému dnes říkáme arabský a který v Evropě jen pomalu nahrazoval římský. 

V té době se cenily znalosti i filozofie a objevovala se řada významných myslitelů, kteří byli tak proslulí, že v Evropě získali poevropštěná jména, jako například lékař Avicenna (Ibn Sina) nebo Al Chwarizmí, jehož matematická kniha Al Jabr dala jméno matematickému oboru algebra. Občas se mě lidé ptají na to, „co nám ti muslimové dali“ – a těm já říkám dávejte si pozor hlavně na slova začínající na „al“, jako je algebra, algoritmus, alchymie nebo alkohol. 

Středověké arabské knihy jsou excelentní, jsou psané pro čtenáře, mimořádně čtivé – a zatímco v Evropě se hrálo na to, že čím větší učenec, tím méně lidí mu rozumí, v kalifátu to fungovalo naopak tak, že čím větší učenec, tím více žáků má, takže ty texty jsou velice přístupné. Pokud se na to chcete podívat, tak například zde je překlad Algebry v anglické verzi z roku 1891. Je to excelentní čtení – mimo jiné proto, že se matematika používala prakticky například při určování dědictví, takže místo klasických příkladu s jablky a hruškami máte například dělení majetku mezi potomky a jako odstupné pro propuštěné otroky. Pecka!