Zase se to pokazilo? Je na čase zbavit se elektroaušusu! | Kapitola 5
Seznam kapitol
Dělají vám neopravitelné spotřebiče radost? Líbí se vám nerozebíratelná zařízení? Těšíte se z toho, že místo snadné výměny dílu za pár korun či stovek musíte kupovat zcela novou věc? Věříte kecům o krátké morální životnosti, kvůli které nemá smysl dělat věci poctivěji? Myslíte, že jen díky tomu je to levnější? Mělo by se s tím začít něco dělat!
O tom, že firmy kvůli úsporám zamontují do výrobků kde jaký aušus, není třeba nijak pochybovat. To dělal už blahé paměti Sir Clive Sinclair, který kupoval i vadné paměti, jenž byly letovány do Specter tak, že z nich byla zapojena „ta funkční polovina“. Konkrétně se nakupovaly vadné čipy 64K s vnitřním uspořádáním 2× 32K, testovalo se, která půlka nefunguje a pak se třídily tak, aby v daném Spectru měly všechny čipy stejnou polovinu paměti funkční. To se naletovalo na základní desku a drátek pak určil, která polovina čipů se má použít.
Jenomže pokud se nad tím zamyslíte, dělal Sinclair pravý opak toho, co výrobce Boogie Boardu. Využíval vadné díly k tomu, aby dodával levnější, ale funkční elektroniku. Recykloval zmetky. V podstatě něco podobného dělal i Roman Kišš, autor PMD 85, když ho navrhl tak, aby se daly využít i vadné paměti EPROM, které nesplňovaly normy a byly jinak k ničemu. Je to rozumné, pragmatické a ekologické.
Pragmatický, ale o poznání méně přívětivý přístup k uživateli, zastával Jack Tramiel, zakladatel Commodore. Osmibitové Commodory jsou známé tím, že se ve jménu maximálního zlevnění sahalo po „trochu méně kvalitních“ součástkách a design se dělat „trochu více na hraně“, takže staré Commodory jednak místo plechového stínění obsahují staniol na papíře (vypadá to trochu jako obal od čokolády), tak trochu se přehřívají, jejich elektrolytické kondenzátory celkem rády vybuchují, čipy skomírají a jejich zdroje po zapnutí do sítě vydávají nervy drásající zvuk na pomezí temného hukotu a vrčení.