Call of Cthulhu: hutná atmosféra a zbytečné prvky RPG

Cyanide Studios, kteří mají na svědomí hry Styx, Blood Bowl nebo Pro Cycling Manager tentokrát zavítali do poměrně nevyužívaného lovecraftovského univerza, ve kterém rozjíždějí detektivní adventuru s RPG systémem ve stylu Sherlocka Holmese situovanou do počátku dvacátého století.

Reklama

Ačkoliv nepatřím mezi fanoušky spisovatele H. P. Lovecrafta, respektive jeho odkazu v podobě tajemného mýtu Cthulhu, musím uznat, že toto téma se pro hry až neobyčejně dobře hodí. Podivné temné síly, často vyobrazované naprosto fantaskními výjevy, které se na Zemi zabydlely miliony let před lidstvem, to je pro hry skutečně ideální a naprosto nevyčerpatelný námět.

Podobný názor nejspíše sdílí také tvůrci z Cyanide Studios, kteří nám přinášejí hru Call of Cthulhu. Jedná se o oficiální hru lovecraftovského univerza inspirovanou především klasickým pen and paper RPG od Chaosium.

Pravděpodobně i z toho důvodu je Call of Cthulhu na různých internetových stránkách (včetně například i Wikipedie) označována za „RPG survival horor“, já bych jí ale označila spíše za akční adventuru s detektivními a stealth pasážemi, která má hororové zasazení a hodně lehké RPG prvky.

A právě na těch hodně lehkých RPG prvcích musím lpět asi nejvíce. Call of Cthulhu jezdí po povrchu takovým způsobem, že i kdyby k tomu účelu používal diamantový hrot, povrch by poškrábal jenom stěží. To je ovšem pouze takové zběžné varování, které rozeberu až později. Pojďme to vzít hezky postupně, jak se sluší a patří.

O beznadějném ožralovi a nadějné malířce

Call of Cthulhu bych osobně v první řadě označila jako detektivní akční adventuru. A jako taková nemohla začít méně originálním způsobem. Hra vás uvede kraťoučkým strašidelným snem. Po probuzení se nacházíte ve své zatuchlé kanceláři, kde působíte dlouhé roky jako zkrachovalý detektiv-alkoholik, načež samozřejmě dostáváte svůj životní případ.

Tím životním případem je prověření smrti Sary Hawkins, nadějné malířky a dcery bohatého obchodníka, která zemřela za velmi podivných okolností, při požáru obrovské usedlosti, společně se svým synem a manželem. Případ s sebou přináší hned několik nesrovnalostí, takže moc dlouho neváháte a pouštíte se po stopě. Ta vede na odlehlý rybářský ostrov, jehož prosperita je jen mlžnou vzpomínkou v paměti těch, kterým se ho ještě nepodařilo opustit.

Při příjezdu na tajuplný ostrov vás čeká nepříjemné překvapení.

Už prvotní ohledání ostrova vám dává vědět, že tady něco nehraje. V dálce zahlédnete mrtvou kosatku, která vás strašila ve snech. To hlavní ale začne až o pár kapitol dále, kdy pomalu přicházíte na to, že na ostrově panuje tajemný kult Cthulhu, a že se tento kult rozhodně nechová nijak mírumilovně.

Během toho všeho se pak zamotáváte také do hrátek se svými vizemi, stejně jako s mícháním různých dimenzí. Přiznám se, že tento druh vyprávění mi není zrovna vlastní, protože mi k němu asi chybí dostatek fantazie, nicméně tady to prolínání různých světů docela jde. Až na malé výjimky, které pro mě byly až příliš abstraktní, jsem si užívala jak bloudění ve skutečném světě, tak i bloudění ve své hlavě. Právě různým vizím se přitom daří být o něco strašidelnější, takže je nakonec i rádi vyhledáváte.

Docela příjemné je, že tyto dvě linie se na konci slijí v docela pochopitelný konec. Děj není příliš komplikovaný a i pokud máte jenom průměrné znalosti angličtiny, tak ho v pohodě pochopíte (hra nemá českou lokalizaci). K pochopení příběhu tu dobře slouží nejen výstižné a dostatečně jednoduché věty, ale také poznámky a různé doplňkové texty, které pomalu posouvají vaše vyšetřování a osvětlují všechny události včetně těch, které se staly.

Výhodou těchto poznámek je, že pomalu posouvají vaše vyšetřování a osvětlují všechny události včetně těch, které se již staly. Člověk si díky nim může utřídit myšlenky a nepřijde o žádné podstatné události, kvůli nimž by nakonec něco nepochopil. Navíc, na rozdíl od jiných her vás jimi Call of Cthulhu nezahltí, takže je budete považovat za dobré pomocníky.

Příběh hry Call of Cthulhu se mi tedy líbil a považuji ho za jednu z jejích hlavních předností.

Call of Cthulhu se odehrává v roce 1924 v Americe (konkrétně na pobřeží Bostonu), což s sebou přináší dobové oblečení a občas také mluvu. V tomto bodě my Call of Cthulhu chvílemi připomínalo detektivní adventury Sherlocka Homese od Frogwares, ačkoliv tato hra je mnohem strašidelnější a hýří mysteriózním podtónem.

Samotná detektivní práce vypadá tak, že na určitých místech zmáčknete najednou dvě tlačítka, načež se dostanete do detektivního módu. V tomto módu pak na vyhrazeném místě hledáte stopy, k nimž má pak hlavní postava několik poznámek. Po odhalení některých stop vám pak hra do prostředí promítne hlavní aktéry, na nichž se pak mohou nacházet další stopy.

Podobně se pak rozvíjejí také rozhovory, kdy se vám po určité odpovědi objeví další možnosti. Rozhovory přitom obsahují několik klíčových rozhodnutí, která by se podle tvůrců měla projevit. Bohužel jsem neměla dostatek času projít tuto hru dvakrát s jinými rozhodnutími, takže nemohu soudit. Ale jelikož prostor pro různé situace ve hře je, tak tomu i věřím.

Tento policista je váš přítel a jedna z ústředních postav vašeho začínajícího šílenství...

Možná ještě zajímavější je, že rozhovory stejně jako některé vyšetřovací praktiky jsou tu a tam závislé na stupni rozvoje vaší osobnosti. Tak například můžete postavě odvětit lékařskou odpovědí, tedy v lékařském žargonu a s lékařskými poznatky, ale musíte v tomto odvětví být na dostatečně vysoké úrovni. V opačném případě je vám tato možnost ukrytá a musíte si vystačit i s jinými odpověďmi.

Šílenství a přechod mezi dimenzemi se projevuje rozmazaným obrazem.

A tady přichází na řadu již zmiňovaný RPG systém, který na mě nezanechal moc dobrý dojem.

Už jsem se zmiňovala o tom, že Call of Cthulhu je na mnoha místech, včetně anglické Wikipedie, prezentována jako akční RPG. Já jsem ale přesvědčená, že tato hra by se jako RPG rozhodně prezentovat neměla, protože RPG složka je tu hodně malátná a spíš na mě působila, jako by tu byla do počtu.

RPG systém má několik větví jako je síla, psychologie, medicína, okultismus, detektivní vyšetřování a ještě asi dvě tři položky. Dvě tyto položky jsou pasivní, tuším, že se jedná o medicínu a okultismus. To znamená, že je můžete vylepšovat pouze tím, že narazíte na některé zvláštní úkazy, nebo si přečtete lékařské knihy.

Zbytek vlastností je potom aktivní, takže si je můžete vylepšovat libovolně za zkušenostní body a to až na hodnotu 100 %. Přitom platí, že pokud máte vlastnosti na dostatečné úrovni, můžete je použít v některých rozhovorech, nebo při ohledávání místa činu atd. Tím pádem namísto běžné odpovědi člověka konfrontujete s lékařsky přesnou odpovědí. Jenže tímto způsobem se hra nikdy výrazněji neodkloní od daného řešení nebo způsobu vedení rozhovoru. Většina účinků na mě působila dost povrchním a dá se říci i prázdným dojmem. Dobře to ilustruje moje vlastní zkušenost.

Ještě než jsem zjistila, že Call of Cthulhu není akční hra v pravém slova smyslu a nemá tedy soubojový systém, tak jsem své postavě na 100 % vylepšila atribut síly. K první možnosti tuto sílu využít jsem se dostala až někdy v desáté kapitole, kdy jsem se díky ní dostala do skříňky obsahující důležitý klíč. Jenže pak jsem zjistila, že k tomuto klíči se v tu chvíli tak jako tak dostanete, jenom nepatrně jiným způsobem. A je to dost čitelné už ve hře, nemusíte to ani zkoušet.

Call of Cthulhu: hutná atmosféra a zbytečné prvky RPG

Tajemný kult je jen jedním z mnoha skupin lidí, které vám na ostrově půjdou po krku.

Takže abych to shrnula, RPG systém vás prostě nenadchne, a ačkoliv chápu snahu tvůrců alespoň trochu zastřít jinak poměrně jednoduché principy hry, tento systém si mohli odpustit a místo toho zapracovat třeba na rozšíření detektivní složky. I ta je dost jednoduchá a její prohloubení by bylo mnohem snadnější než tyto plané pokusy.

Trošku víc práce by si nakonec zasloužily také některé logické hádanky. Ne že by nápady nebyly dobré, i když například hádanka se správným postavením globusu tady byla už mnohokrát. Jenže řešení mi někdy přišla až moc čitelná a tudíž i jednoduchá.

Ale abych jenom nehanila, občasné stealth pasáže, kdy se schováte před nepřáteli nebo se kolem nich snažíte proplížit, jsou docela napínavé. Jenom jich není zase tolik, aby tato přednost mohla více zamíchat celkovým hodnocením hry.

Z okolostojících obrázků vám je už dávno jasné, že Call of Cthulhu se nemůže měřit s těmi graficky nejpokročilejšími hrami. Osobně bych ji zařadila spíše k průměru, i když musím jedním dechem dodat, že pro potřeby tohoto dobrodružství to stačí.

Hra má totiž svůj jedinečný grafický styl a udržuje si poměrně hutnou ponurou atmosféru, do čehož dokáže zabalit i některé chybějící detaily. Trošku nepříjemné mi přišly jenom přehnané odlesky například vlasů nebo i oblečení, ale na to si člověk později zvykne.

V tomto případě je tedy hlavní, zdali se vám hra trefí do vkusu svým zasazením a celkovou stylizací. Pokud ano, nebudete si stěžovat.