Cheater, cheater! Jak se měnil pohled na problematiku cheatování? | Kapitola 3

S příchodem strategických her postoupilo cheatování na naprosto novou úroveň. Řada her vám nabídla vlastně vývojové nástroje: Editor, ve kterém jste mohli načítat existující mapy, prohlížet je a taky plně editovat, nezřídka s maximální kontrolou, včetně všech parametrů jednotek na mapě. Editory dovolovaly také vytvářet nové scénáře – a šlo skoro o vývojové nástroje, dál už moc hráče pustit nešlo. Počítalo se s tím, že kdo si chce mapy editovat, ten to bude dělat – a kdo bude chtít hrát, prostě bude hrát.

S postupem času se tento systém proměnil na tak zvaný sandbox, což je mód hry, která typicky nabízí kompletně odemčené mapy, velkou kontrolu nad nastavením hry, neomezené peníze a nemožnost bankrotu. To je hodně cenné, pokud se učíte hrát nějakou složitou hru, jako Traffic Fever 2, který jsem zmiňoval minule. Podobně jako spousta jiných strategií mimo klasické mise a kampaně má i tento mód, který vám dá velmi pokročilé možnosti v tom, co si můžete postavit. Ideální, pokud chcete zkoušet co vám hra dovolí! Podstatné je to, že všechny tyhle hry nabízejí cheatování zcela otevřeně – dokonce tak otevřeně, že jde vlastně o organickou součást hry.

Naproti tomu existovaly firmy, které si držely vývojové cheaty pouze v testovacích verzích her, ale ne v těch finálních. To bylo typické například pro hry ze série Tomb Raider od Eidosu, kde testovací betaverze pro novináře cheaty obsahovaly, ale ty finální už ne – a pokud cheatovat chcete, potřebujete si sehnat upravenou verzi či ji udělat. Zrovna u Tomb Raidera bylo vynětí cheatů poměrně logické, protože se zapnutými cheaty jste se mohli dostat docela snadno do situace, kterou už jste nemohli opustit, protože herní mechanismy předpokládaly, že Lara nutně zemře. Ukázka obsahuje „plavání ve vzduchu“, což byl cheat, který vám dovolil létat. (Popravdě bych se nedivil, kdyby tato ukázka byla právě z novinářské verze hry.)