Internet věcí: Ne úplně váš, ne úplně bezpečný

Internet věcí je jeden ze zvláštních konceptů, u kterého se názory při debatách pohybují mezi absolutní revolucí a absolutní nejistotou, zda se díváme na něco realistického. Původně, na nejstarších konceptech, to vypadalo jednoduše: Internet věcí je komunikační síť chytrých věcí, které se u vás doma automaticky bezdrátově propojí do jednoho celku tak, aby to dávalo smysl. RFID čipy na zboží vám dovolí projet platební branou bez zastavení, protože brána automaticky všechno zaeviduje, spočítá a provede se platba.

Chytrá lednička přes RFID eviduje vše, co do ni dáváte a co z ní berete, takže ví, co v ní zrovna je, co dochází, co obvykle kupujete, kdy to obvykle kupujete a umí to sama objednat. Ví nejen to, že jste vyndali chlazeného kapra, ale že jsou Vánoce a tedy patrně dalšího na začátku ledna objednávat nebudete. Chytré věci se umí orientovat v kontextu a umí si navzájem předávat data tak, aby na sebe dokázaly inteligentně reagovat. IoT není věc, je to platforma, aby věci mohly být inteligentní a jejich inteligence s časem mohla narůstat.

Trochu se to začalo komplikovat v okamžiku, kdy se internet věcí začal připojovat na internet a stal se z toho internet věcí, který se v podstatě neustále vybavuje s internetem venku. Výrobci IoT technologií občas popisují internet věcí jako „Malého Bratra“, který inteligentně sleduje uživatele a jako dobrý sluha reaguje na jeho zvyklosti. Dříve, než se tenhle koncept stihl vůbec prosadit, se ale ukázalo, že Malý Bratr je příliš lákavá vize pro Velkého Bratra. Takže ještě dříve, než bylo možné demonstrovat prospěšnost IoT pro uživatele, ukázala se jeho prospěšnost pro reklamky a bůh ví koho všeho, protože komu může sloužit chytrá televize, která práská, co si na ni pouštíte?