
Jak jednoduše a rychle na Linux Mint coby uživatel Windows
Seznam kapitol
Vyznáte se celkem obstojně v konfiguraci Windows, ale chcete mít i stroj, se kterým se dá surfovat bezpečněji? Máte v domácí síti někoho, koho nemůžete nechat sedět bez dozoru u stroje s Windows, protože otevře vše, na co přijde? Nebo spravujete počítače svým méně zdatným příbuzným a známým a už vás nebaví je neustále čistit od havěti, co na internetu pochytají? Nebo chcete další počítač na běžné činnosti se softwarem zdarma? Řešením by mohl být linux a tento návod, jak se v Linux MINT rychle zorientovat a nakonfigurovat to nejdůležitější, aby se dal na internetu používat podobně jako PC s Windows.
Ve starším článku jsme si představili novou distribuci Linux Mint 21. Dnes si projdeme praktický postup samotné instalace na počítač a jeho zprovoznění systému. Celý návod se bude týkat verze Linux Mint 21 s prostředím Cinnamon.
Návod je cílený na pokročilejší uživatele počítačů s Windows, kteří nemají s linuxem zkušenosti. Předpokládáme tedy, že není zapotřebí vysvětlovat základní operace a běžné postupy, které se využívají i při instalaci Windows. V rámci jednoho článku se pochopitelně nemůžeme do systému zavrtat moc do hloubky. Půjde nám spíš o to, jak linux nainstalovat a nakonfigurovat tak, aby se dal používat podobně jako stroje s Windows k těm nejběžnějším činnostem, které v současnosti na domácích počítačích děláme a vysvětlit si základní rozdíly, které by uživateli Windows mohly pod linuxem dělat potíže.
Odkazy na distribuce Linux Mint 21.1 ve formátu ISO najdete přímo na stránkách projektu.

Pro rychlé stažení doporučuji vybrat umístění zdroje stahování co nejblíže. To znamená výběr českého mirroru. Po stažení budeme muset vytvořit instalační médium. Pokud budeme mít k dispozici optickou mechaniku, můžeme vypálit instalační DVD. Pokud vypalovačku nemáme, nebo chybí na počítači, kam chceme systém instalovat, vytvoříme instalační flash disk do USB. Jak na to, popisuje tento článek.
Instalační médium dáme do počítače a nabootujeme z něj. Nyní můžeme načíst takzvaný živý systém. Jde o běh z instalačního média bez samotné instalace.

Po startu systému si všechno prozkoušíme, než začneme instalovat. Předpokládám, že máte v síti k dispozici server DHCP (router), který síťové kartě automaticky přidělí IP adresu. Pokud přesto není, přejděte na druhou kapitolu a podívejte, jak IP adresu nastavíte ručně. Zkouška může třeba mít podobu otevření internetového prohlížeče a navštívení stránky youtube. Tak ověříte, že funguje internet i zvuková karta.

Samotnou instalaci jsem v základu popisoval v první kapitole dřívějšího článku.
Instalaci spustíte přes ikonu na ploše. Detailněji se podíváme na část, jíž doporučuji věnovat zvýšenou pozornost. Jde o rozdělení disku. Můžete vše nechat rozdělit automaticky, ale přijdete tím o možnost umístění uživatelských dat samostatně od systému. Někdy to může docela chybět, proto se do toho pustíme.
V části instalace o rozdělení disku zvolíme volbu Něco jiného.

Vytvoříme novou tabulku oddílů a disk rozdělíme na několik částí:
- První část je systémová, jde o EFI partitions. Místo, odkud UEFI BIOS čte zaváděcí informace pro operační systém. Velikost stačí malá. Windows třeba automaticky dávají 100 MB. Určitě je zbytečné dávat více než 512 MB i pro speciální případy.
- Druhá část představuje kořenový oddíl systémů (přípojný bod /). Nastavte jej s rozumem podle velikosti svého disku. Doporučuji se držet v rozmezí 20 až 50 GB. Výjimkou mohou být specifické situace, například provozování některých virtualizačních systémů.
- Dále vytvoříme odkládací oddíl o velikosti naší paměti RAM.
- Zbytek disku nám zůstane pro oddíl /home (přípojný bod /home). Bude obsahovat adresáře uživatelů s uživatelskými daty.

Další informace o dělení disku pro instalaci linuxové distribuce, včetně situace kdy instalujeme Linux vedle Windows, naleznete v dřívějším článku.
Instalaci necháme proběhnout a poté, co ji máme zvládnutou, restartujeme a podíváme se, co hned po ní udělat.