Média se v budoucnosti změní. Jak mohou přežít? | Kapitola 2

I později najdeme různé formy novinařiny, vycházející vstříc zájmům majitelů tiskovin či vedoucích propagandu ve státním zájmu. Státní kontrola nad novinami se ukázala nutností za Krymské války (1853-1856), kdy britští váleční korespondenti jako William Howard Russel psali do novin o manévrech spojeneckých vojsk s takovou přesností, že je Rusové mohli použít pro plánování vlastních operací. Tehdy se ukázalo, že mimo potřeby objektivního informování veřejnosti jsou média důležitá i pro vedení propagandy a případně k dezinformaci nepřítele.

Během let První světové války se objevuje angažovaná novinařina, která pozvolna opouští ideu objektivního informování veřejnosti a stále více zabředá do propagandy. Naše ztráty jsou menší, nepřátelské větší, máme lepší technologii, nepřítel se dopouští barbarských činů, zatímco naši vojáci jsou jeden vedle druhého hrdinové. Potřeba mobilizovat zdroje země vede k vzestupu angažované novinařiny, která už nepovažuje za nejvyšší hodnotu pravdu, ale prezentaci žádaných hodnot. Přestává informovat o realitě, začíná realitu konstruovat.

Zpočátku i rakousko-uherské časopisy, jako byl Světozor, zastávaly relativně neutrální polohu a v letech 1914-1915 informovaly o válce trochu ve stylu, jako by šlo o sportovní utkání. S narůstajícími ztrátami a se zvyšující se urputností konfliktu ale neutralita zmizela. Paradoxně je to právě francouzská a britská novinařina, která v roce 1915 změnila tón a vybičovala obyvatelstvo Spojenců do polohy, kdy už nebylo přijatelné hledat kompromis s nepřítelem – a proměnila válku na souboj Civilizace a Anticivilizace, Pravdy a Lži. Nabrala temný směr, který dal vzniknout nacistické i komunistické propagandě, kde už nešlo o fakta, ale o emoce. Nejde o to, že by v minulosti autoři nevytvářeli ideologicky zabarvená díla, ale o to, že se nyní stala zcela masová a začalo rozsáhlé a cílené programování veřejnosti.

Za Druhé světové byla novinařina zcela jasně angažovaná a zcela jasně ve službách svých zemí. Hitler pochopil jasně nutnost propagandy – a inspiroval se komunistickou propagandou, prosté srovnání jejich tiskovin, letáků a hesel ukazuje, že všechny totalitní společnosti spojovalo to, že měly tendenci dávat jasný ideologický náboj heslům: Toto je špatné, toto je dobré. Ti jsou špatní a určení k likvidaci, ti jsou dobří a musíme jim pomáhat.

Tuto dikci přijala i moderní média a dnes ji vidíme všude kolem nás. Této formě novinařiny se říká angažovaná novinařina a jejím cílem není informovat o událostech, ale formovat správné společenské názory. Dokud je angažovaná novinařina přiznaná, je to v pořádku, nezřídka jsou angažovaní novináři provokativní a zábavní. Ať už je to John Oliver, Bill Maher a nebo třeba J.X.D., angažovaní novináři zastávají jasně danou pozici a tím jsou pro diváka či čtenáře čitelní. Horší je to v případě, kdy se aktivistická novinařina maskuje za tak zvanou objektivní novinařinu, tam je velmi snadné překročit hranici mezi subjektivní interpretací událostí a čistou lží.