Média se v budoucnosti změní. Jak mohou přežít? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Kauza The Wall Street Journal Gate – anebo PewDiePieGate, jak se nazývá častěji – stále probíhá. Na Bena Fritze se podařilo z jeho Twitteru vyhrabat řadu rasistických vtipů a zatímco si on stěžuje na těžký osud bojovníka proti antisemitismu, objevila se petice za jeho vyhazov z WSJ ze stejných důvodů, které uváděl proti PewDiePieovi.
S příchodem angažované novinařiny média opustila myšlenku objektivního informování: My jsme ti dobří, ti druzí jsou zlí. Zmizela snaha o objektivní informace, začalo dominovat emotivní vyprávění popisující, proč je třeba udělat to, co je třeba udělat. Zmizela poloha advocatus diaboli (ďáblův advokát), neboli snaha obhájit pozici protivníka. Naopak, začal hon na ty, kteří se protivníka opovážili byť hypoteticky obhajovat a vysvětlovat jeho pohnutky.
Nemějme ale žádné iluze: Média měla vždy snahu manipulovat davem, měla ji za Francouzské revoluce, měla ji za Napoleona a už od té doby si uvědomovala svoji sílu. Média byla vždy v pozici, kdy si uvědomovala sílu své projekce na ostatní – a vždy koketovala s mocí, někdy ji přizvukovala, jindy se proti ní vymezovala. Strach Výboru veřejného blaha ze síly médií dostal novináře Camilla Desmoulinse pod gilotinu. Po Druhé světové došlo spolu s nástupem kontrakultury k tomu, že si média začala žít vlastním životem, alespoň na Západě se postavila establishmentu a začala prosazovat svoje vlastní myšlenky.
Základem opravdu svobodné novinařiny se stal peněžní kontrakt mezi novinářem a konzumentem: Pokud se čtenáři obsah líbil, tak za něj platil. Peníze, které vydavatelství od čtenářů dostávalo, ho osvobozovalo od nutnosti poslouchat příkazy vlády. Přesně tohle stálo za vzestupem časopisů jako Playboy, které byly čistě kontrakulturní, ale protože se uživily z vlastních peněz, mohly kašlat na to, co o nich říkal někdo jiný. Mohly si dovolit soudit se s ostatními. Čím více samy sebe hájily, tím autentičtější a hodnotnější se čtenářům zdál jejich obsah. Právě peníze vybudovaly nezávislá média v jejich nejčistší formě. Uživila se sama, nemusela před nikým panáčkovat – a naopak, čím více se stavěla proti zavedenému řádu, tím více na tom profitovala. Novinařina 70. a 80. let byla zajímavá právě tím, že si jako „svobodný muž“ v duchu svobodného zednářství vydělávala na svoji existenci sama a nemusela se nikomu klanět.
Média si navzájem konkurovala a soutěžila v rychlosti či přesnosti informací. Atraktivita médií pro konzumenta není jednoduchá, někdo hledá přesné informace, jiný inspiraci anebo zábavu. Prakticky není možné všechny aspekty sloučit do jedné formy, a proto se média rozdělila na různé druhy, od deníků orientujících se na zprávy, místních novin pokrývajících lokální témata, politická média, odborná, zábavná, bulvár a tak podobně. To, co spojovalo klasická média, byl fakt, že pro nové hráče nebylo snadné vstoupit na trh. A nebylo to levné, a i když jste najali zkušené odborníky, mohli jste tvrdě pohořet.
To vše se změnilo po příchodu internetu, kdy si vlastní médium mohli najednou založit doslova jedinci, pokud byli dost pracovití a obětaví. První vlna měla právě podobu one-man-show webů, které zpočátku bojovaly s klasickými médii, jenž je přehlížela coby nevýznamné a neseriózní. Přehlíželi je i zadavatelé reklamy. Zakladatelé webů tedy udělali radikální krok a nabízeli veškerý obsah zadarmo. Tím naprosto podřízli pod klasickými médii větev, protože model „my vám dáváme informace a vy za ně platíte“ změnili na „my vám dáváme informace a vy sem chodíte“.
Představa byla taková, že s nárůstem popularity webů se na ně přelijí reklamní peníze, což se ze dvou důvodů nestalo. Tak za prvé, většinu reklamy získaly velké společnosti, jako je Google. Za druhé, řada zadavatelů reklamy zůstala u tradičních médií, protože lépe zasahují jejich cílové skupiny, jako jsou starší, anebo naopak velmi mladí diváci.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
