Ne, hry stále nezpůsobují masakry | Kapitola 3

Přiznám se, že marně bádám, kdy jsem přesně zadetekoval ono tažení proti počítačovým hrám, ale zcela jistě se to rozjelo po příchodu Dooma (1993). Není divu, jednak ve hře zabíjíte doslova všechno, co se hýbe, často velmi brutálně – a pak je to celé tak nějak satanistické. Tehdy jsem poprvé postřehl vyloženě averzivní reakce, ne jenom klasické „to je hloupé, proč radši nechodíte ven?“

Doom přinesl chaotické, brutální hraní, ve kterém jde o zabíjení, jenom o zabíjení. Technicky vzato nejde o zabíjení lidí, to nejbližší, co tu najdeme k člověku, jsou konvertovaní mariňáci. Po lidi, kteří ale viděli podobnou hru poprvé, to byl celkem šok, i když na dnešní poměry to není až tak šílené. Ve své době to ale bylo opravdu inovativní a velmi intenzivní.

Otázky, zda počítačové hry nevedou k násilí, jsou přitom mnohem starší. Začalo to už v roce 1976, kdy vznikla arkáda Death Race. Na dnešní poměry je tato hra doslova úsměvná – řídíte černobílé autíčko a snažíte se zajet malé panáčky. Existovala verze pro jednoho hráče, ale také verze pro dva. Hrajete proti času – a s tím, jak zajíždíte panáčky, zaplňujete si herní plochu jejich hrobečky, takže je to těžší a těžší. Rekonstruovanou arkádu můžete najít v American Classic Arcade Museu, video o automatu je na Youtube.

Když se na hru díváte, je až nepochopitelné, co na tom tehdy kritikům přišlo kontroverzní. To, co ale naopak pochopitelné je, byl fakt, že kritika ve skutečnosti pomohla automatu prorazit. Původně měl být Death Race jenom mezistupeň k další hře, Car Polo, nicméně Wendy Walkerová z Associated Press hru viděla a napsala k ní velmi kritický článek, který vyjadřoval obavy z růstu násilí – a tato kritika byla převzata dalšími médii jako The New York Times. Výsledkem bylo to, že se arkáda začala výrazně lépe prodávat.