Nejslavnější herní počítač: Jak vznikal prototyp Commodore C64 | Kapitola 5

Celý vývoj trval pouhých 9 měsíců, což zní téměř neuvěřitelně. Bylo to ještě rychlejší, než vývoj primitivnějšího předchůdce VIC-20. Jakožto praví umělci propašovali tvůrci do obou čipů i svůj vlastní podpis. Samozřejmě, bylo nejprve nutné čipy fyzicky vyrobit a odladit chyby, leč nastala chvíle na nerudovskou otázku – kam s nimi? Zde totiž nebylo nic dohodnutého. Yannes navrhoval prodávat je jakožto základní chipset pro novou generaci herních konzolí. Dokonce zkoumal, zda by o jeho SID nebyl zájem u výrobců syntetizátorů. Nebyl. Všechno nakonec rozsekl Jack Tramiel. Ne, nikomu se nic prodávat nebude, budou využity pouze pro produkty firmy Commodore.

Kam s nimi

Pokud si snad ale čtenáři myslí, že od tohoto okamžiku bylo vše jasné a cesta vedla přímo ke slavnému C64, velmi se mýlí. Naopak, vyskytla se dost zásadní odbočka. Tramiel se totiž pozdě ale přece vzhlédl v myšlence dávno propuštěného a prokletého Chucka Peddla, že by Commodore měl přeci jen přijít s novým profesionálním počítačem, který by konkuroval IBM PC. Ano, Peddle kvůli tomu před více než rokem odešel, Jackovi to chvilku trvalo, ale nakonec se k tomuto nápadu také přihlásil. Bylo rozhodnuto pustit se hned do dvou nových výkonných strojů.

Ten „IBM killer“ měl být Commodore B256. Pro zobrazování neměl používat VIC-II, ale standardní MC6545, tedy v podstatě stejný čip, který v této době používalo mnoho jiných počítačů jako například BBC Micro, Amstrad CPC a mimo jiné na jeho základě byly udělány i první videokarty pro IBM PC. Zvuk měl mít tento počítač vytvářený SIDem, což oproti reproduktorku IBM představovalo solidní rozdíl. CPU měl být MC6809, a to kvůli použití 256kB RAM, a tedy jednodušší adresaci této rozšířené paměti. Bonusem měl být speciální slot pro procesor i8088, což by umožnilo provozování MS DOSovských aplikací (otázku kompatibility tu raději nebudeme zkoumat, protože v tomto ohledu si to pravděpodobně inženýři Commodore představovali jako Hurvínek válku). Měla vzniknout i varianta BX256, kde by i8088 byl už zabudovaný.

Druhým počítačem měl být „Apple killer“ P128. V podstatě byl podobný konceptu, který kdysi rozvíjel Chuck Peddle, tedy stroj založený na MOS6502, 128 kB RAM, ovšem s lepší grafikou, v tomto případě danou VIC-II a zvuk opět zajištěn SIDem. Je třeba zdůraznit, že v této době se ještě neobjevil Apple IIe, takže VIC-II se svými 40 znaky na řádku a solidními grafickými módy byl tehdejšímu Apple II důstojným konkurentem – ačkoliv pro Apple II už byly v nabídce lepší grafické karty s 80 znaky na řádku, stále to však ještě nebyl standard.

Oba tyto počítače navazovaly na původní Commodore PET, takže disponovaly rychlou sběrnicí IEEE-488 pro připojení výkonných disketových jednotek a pracovalo se i na pevném disku CBM D9060 o kapacitě ve své době velmi slušných 7,5 MB. Samozřejmostí měl být výrazně vylepšený BASIC 4.0 a kvalitní klávesnice s numerickým blokem. Prostě, solidní stroje pro Business nebo Personal (osobní) použití. Odtud přišlo i označení.

Pro tu „obyčejnou pařbu“ pak vznikl nápad na lowendové využití čipsetu v dokonalé herní konzoli nové generace. Ta dostala jméno Max Machine a na rozdíl od výše uvedených plánů byla skutečně realizována (jako naprostý propadák). Pracoval na ní Yash Terakura, mladý japonský inženýr, no a hlavní otázkou při jejím návrhu byla velikost paměti. Terakura navrhoval kvůli ceně jen 4 kB RAM, zatímco programátoři logicky 8 kB, jelikož s menší pamětí nemohl VIC-II používat bitmapovou grafiku. Vše rozhodl velký šéf Tramiel. Bude použito 6 kB RAM. To inženýry dokonale uzemnilo, protože takový kompromis na jedné straně neumožnil funkci bitmapové grafiky a finančně toto řešení vycházelo v podstatě stejně, jako při použití 8 kB. Šéf opět ukázal, že v některých ohledech je jeho rozhodnost spíše na škodu, protože mu schází technické znalosti.