Nejslavnější herní počítač: Jak vznikal prototyp Commodore C64 | Kapitola 7

Tak brutálně krátký vývoj byl šílený i na poměry, které občas v Commodore panovaly. Inženýři se v podstatě nastěhovali do laboratoře, pracovali 7 dní v týdnu, 20 hodin denně. Yannesovi trvalo první dva dny vytvoření schématu počítače, přičemž je třeba zdůraznit, že z předchůdce VIC-20 si vůbec nebral inspiraci. Šlo o odlišný čipset, takže to ani nebylo možné. Jediné, co zůstalo stejné, byl sériový port pro připojení periférií, kazetový port pro magnetofon a user port. Taktéž zůstal konektor pro joystick, přičemž nový počítač měl mít tyto konektory dva. Port pro zásuvné moduly byl na VIC-20 příliš velký a nepraktický, proto Yannes použil ten, plánovaný pro Max Machine. 

To, co inženýrům umožnilo zásadně zrychlit vývoj, bylo použití programovatelného čipu PLA. To významně zjednodušilo celou architekturu, umožnilo doprogramovat nutné funkce později, zatímco prototypy hardwaru mohly začít být vyráběny. Díky tomu nebyl nový stroj testovaný jako prototyp sestavený na kontaktním nepájivém poli, ale první revize desek byly rovnou vyrobeny.

Bob Yannes udělal na vývoji počítače zásadní práci a naprosto se shodoval s filozofií Jacka Tramiela. Měl rád levné a jednoduché věci, což Tramielovi naprosto vyhovovalo, protože takový chtěl ten nový počítač mít. Minimalistický přístup měl ale bohužel jeden zásadní háček. Přímo hák. Jak bylo zmíněno, inženýři využili case pro VIC-20, tedy pro daleko jednodušší stroj, neboť na design a výrobu jiné bedny prostě nebyl čas. Byla to obrovská chyba, protože se museli vejít do velmi malého prostoru, pro mnohem komplexnější hardware neadekvátního. 

9. prosince 1981 byly konečně k dispozici hotové první vzorky VIC-II a SIDu, takže je inženýři mohli okamžitě testovat a použít ke stavbě prototypů. Tato první testovací dávka ještě nebyla bez chyb, ale posloužila k programování firmwaru. Už v polovině prosince se do této práce pustil Bob Russel, zatímco skvělí programátoři Andy Finkel, Eric Cotton, John Feagans a Bill Hindorff experimentovali s čipy a vytvářeli dema, aby bylo možno ukázat grafické a zvukové schopnosti platformy. Bylo totiž jasné, že firmware nebude v čase výstavy hotový, takže práci na počítači ukázat nepůjde. Protože ale nebyly k dispozici žádné programovací jazyky či assembler, byla tato dema naprogramována s basicovským zavadečem, kde POKE bylo nejdůležitějším příkazem, jak dostat ten kód do paměti.

Něco však Russel stihnout musel. Už před Vánocemi zprovoznil rutiny v ROM pro práci s disketovou jednotkou, což byla nutnost, aby bylo možné zmíněná dema do počítače nahrát. Před prvním lednovým víkendem roku 1982 bylo hotové vše, co pro demonstraci prototypu bylo třeba. Tramiel povolil Russelovi, aby prototyp dopravil korporátním letadlem a uložil ho v jeho hotelovém apartmánu. Inženýři Tramielovi předvedli svou práci, vysvětlili mu, o jak jednoduchý počítač v zásadě jde. Stejně tak netajili problémy, které přetrvávaly, VIC-II měl stále několik neodstraněných chyb, takže v obraze při kombinaci některých barev vznikaly artefakty. Tramiel rozhodl, že navzdory nedodělanosti bude prototyp předveden, nikoliv obecnému publiku, ale novinářům a odborníkům v uzavřené části stánku Commodore.

Představení

Až teprve v tomto okamžiku se o doposud tajném projektu dozvěděl marketing. No, nebyĺi z toho nadšeni. Kit Spencer musel na poslední chvíli zorganizovat tisk informačního letáku, přičemž specifikaci produktu mu nadiktovali tvůrci samotní. Jméno se ale opravdu nelíbilo. VIC-40 byl jasný nesmysl, protože počítač neměl se svým předchůdcem nic společného. Spencer dospěl k názoru, že když mají B256 a P128, bylo by vhodné počítač pojmenovat v tomto duchu. Měl to být stroj pro běžné uživatele („Consumer“) a nabízet 64 kB RAM. To byla velká věc, protože v této době takovou kapacitu neměly ani stroje Atari, ani Apple, u obou platforem bylo standardem 48 kB. To samé lze říci o ZX Spectru, ale to v tuto dobu bylo teprve ve vývoji. Proto Spencer rozhodl o pojmenování počítače C64.

Prototyp C64 byl ukazován spolu s prototypy B a P počítačů i konzolí Max Machine v malé kanceláři jen pro pozvané novináře, vývojáře a další odborníky. I bývalí vývojáři Commodore jak Bill Seiler či Chuck Peddle měli možnost jej spatřit. Jakkoliv běžní návštěvníci byli nadšeni z VIC-20, který opanoval tuto výstavu, odborníci měli zcela jasno, že C64 bude velký hit. Chuck Peddle uznal, že práce Charpentiera a jeho týmu byla brilantní. Nejvíce přitom šokovala cena. Tramiel se rozhodl, že počítač bude nabízen za 595 dolarů. Vzhledem k tomu, že mnohem omezenější VIC-20 stál 295 dolarů, šlo o neskutečnou láci. Některé počítačové časopisy prorokovaly novému stroji zářnou budoucnost. Slavný Byte byl ale opatrný a o C64 raději nepsal, protože už měl zkušenosti, že Commodore často s velkou slávou představí prototyp a nic z něj není. Každopádně, C64 v neveřejné prezentaci uspěl dokonale. Jack Tramiel měl konečně k dispozici svůj Apple killer.