Úvaha – Nesnášíme iPad, aneb jak být poněkud mimo | Kapitola 5
Seznam kapitol
Nový tablet z dílen Apple vyvolává spousty kontroverzních reakcí. Někdo ho miluje, někdo nesnáší a zatím málokdo si ho mohl u nás opravdu vyzkoušet. Největší chybou je ale iPad přirovnávat k běžnému počítači a ještě ho navíc s ním srovnávat po hardwarové stránce. Pojďme se zamyslet nad tím, proč tomu asi tak je.
iPad přináší řadu konceptů, které vypadají divně, ale mají určitý smysl. Kupříkladu AppStore, kde vládne monopol Apple – ten samý monopol ale svým způsobem garantuje, že si stahujete bezpečné aplikace. Při instalaci ani odinstalování navíc není třeba nic restartovat, je to jednoduché – a to vás vyloženě vede k tomu, že se bavíte zkoušením různých věcí. U PC jsem měl vždy obavy z dem, které zanášejí počítač všelijakým sajrajtem – tady ne. Systém „bez instalace“ a schopnost aplikací pamatovat si svůj předchozí stav mě nadchla.
Několik aplikací mi už spadlo, ale většinou se bez problémů dostaly do stavu před pádem – proč tohle neumí Windows? Systém „stáhnout – nainstalovat – restartovat – zahrát – odinstalovat – restartovat – hledat, co po tom zbylo za svinstvo“ mi přijde téměř středověký. Důležité je, že aby to fungovalo dobře, musíte mít nějakou formu centrální certifikační autority. Výrobci konzolí to ví – a naprosto nehrozí, že byste vydali hru pro konzole, aniž by prošla přes certifikaci. Dostanete velmi detailní předpis, jak se hra musí a jak se nesmí chovat – a pokud porušíte více než určitý počet volitelných pravidel (a nebo jakékoliv kritické), máte smůlu.
Pro PC si může dát na net kdo chce co chce včetně malware – a nikdo a nic to neohlídá. Tahle svoboda má ale svoji cenu – první velký krach Atari přišel proto, že Atari nekontrolovala kvalitu publikovaných her a došlo k několika velkým průšvihům. Takže centrálně spravovaný AppStore jistý smysl dává.
Další věc, která irituje řadu lidí, je izolovaná storage pro jednotlivé aplikace a internet rich content. Stáhnete si nějakou aplikaci, ale ve skutečnosti neřídíte, co dělá se svými daty, jestli si je ukládá a nebo maže, je to v její režii (a samozřejmě i toto chování podléhá certifikaci). Noviny se chovají přibližně jako noviny – načtete je, ony si sesynchronizují obsah (obvykle načtou vše včetně fotek pro právě otevřenou kategorii a pouze holé texty pro ty ostatní) a pak si noviny můžete číst i offline.
Četl jsem názory, že je přece moderní číst pouze v browseru. Vážně? Pokud chcete číst noviny v browseru, musíte být online. Synchronizace, kdy aplikace sama rozhoduje, co si nechá a co zapomene, je podle mě podstatně modernější koncept. Spousta lidí naopak používá pluginy, které jim synchronizují taby a nebo si synchronizují celé weby offline. Co jiného je to co dělají tyhle aplikace?
U desktopu, který je obvykle trvale připojený, nemá synchronizace moc smysl. Ale co u mobilního zařízení, které v jednu chvíli připojené a v druhou není? Není tam systém, který automaticky synchronizuje obsah naopak velice výhodný? Podle mě ano, speciálně u médií, která nejsou „úplně online“ a updatují se ve skutečnosti pouze jednou a nebo jenom několikrát denně. I většina internetových deníků se updatuje jenom několikrát denně, takže úplně stačí vyzvat čtečky k update nějakou notifikací. Veřejně přístupné wifi opravdu nepokrývá naši vlast kompletně – a schopnost čtečky updatovat se ve chvíli, kdy je k dispozici připojení, je opravdu zajímavá, takže bych řešení na bázi browseru za každou cenu nepreferoval.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
