Zadek v teple za paušál aneb když už vám nepatří ani sedačky v autě

Riccitello se později omlouval, že jeho slova vytrhli z kontextu, ale ani v tom kontextu nevyznívají moc povzbudivě. „Ferrari a další výrobci špičkových aut stále používají modelovací hmotu a tvarovací nože. Podobným způsobem funguje jenom malá část herního průmyslu a někteří z těch lidí jsou ti, se kterými se rád hádám – jsou skvělí, nejkrásnější a nejčistší. Taky patří mezi největší zk*rvené idioty.“ („Ferrari and some of the other high-end car manufacturers still use clay and carving knives. It’s a very small portion of the gaming industry that works that way, and some of these people are my favourite people in the world to fight with--they’re the most beautiful and pure, brilliant people. They’re also some of the biggest f***ing idiots.“)

Nejsem si úplně jistý, proč si mistr světa v DLC bere do pusy zrovna Ferrari – je to brilantní automobilka, prodává auta za obrovské pálky a je o ně takový zájem, že si firma doslova lustruje, komu je prodá. Zbohatli jste na drogách a na obchodu se zbraněmi? Tak to si zajděte radši na zmrzlinu, my vám auto neprodáme! Ono vůbec stačí, abyste se něčím Ferrari nelíbili – a prostě vás jako zákazníka odmítnou. Stačí, když mají dojem, že se o značku dostatečně nezajímáte anebo získají podezření, že auto chcete koupit proto, abyste ho prostě přeprodali.

V případě většiny výrobců je problém jiný: Před jejich obchody obvykle fonty nestojí. Jejich cílem je prodávat co nejvíc a vyškrabat z toho co nejvíc, což nás dovedlo ke konceptu free to play, tedy hra je zdarma, platí se průběžně za boostery – tedy ke konceptu, ze kterého si South Park utahoval v šestém dílu osmnácté sezóny „Freemium není zdarma“.

Dřív bylo běžné to, že jste si koupili produkt – a byl váš. Dokupovali jste si případně nějaká rozšíření, datadisky a tak podobně – ale cena byla jasná, software jste měli navždy a mohli jste ho také prodávat. A potom se začalo laborovat, jak vydělat o něco více.