Čipokrize aneb jak jsme se vyřadili ze hry | Kapitola 5

Pokud si chceme pomoct a vyhnout se situacím, jako je pokorné vítání čínských roušek a klanění se komunistickým potentátům, musíme vyřešit jádro problému, který jsme udělali sami: Dobrovolnou deindustrializaci. Stále žijeme ve společnosti, která halucinuje o tom, že „pokrokovost znamená ekonomiku založenou na službách“ či delirických představách, že „my to vymyslíme a oni to budou levně stavět“. To se nestane. Výzkum a vývoj probíhá tam, kde se věci reálně dělají. Čína zpočátku jen replikovala technologie, teď si vyvíjí vlastní. My jsme se dobrovolně vzdali vývoje – a koho zajímají naše řeči? Dominujeme ve vývoji software, tam zatím ještě ano. Jenomže pokud chceme být konkurenceschopní, musíme si udržet špičkovou výrobu. 

Samotné vymýšlení nestačí, což ukazuje ruská kauza YotaPhone: Rusové vymysleli poměrně radikální koncept mobilu s normálním displejem na jedné straně a einkem na druhé. 

I když se jistou dobu chlubili, že to je „jejich“ telefon, museli to vyrábět v Číně, protože to technologicky sami nezvládli. Kdo co vyrábí, ten to má: A když se vám to rozhodne neprodat, máte prostě smůlu. 

Současný nedostatek čipů ukazuje, že jsme to s dobrovolnou závislostí na Asii naprosto přehnali – a stejně, jako byl covid drobným varováním před potenciálně mnohem horší epidemií, tak čipová krize je varováním před mnohem větším problémem, který z nás dělá vazaly režimu, jenž oficiálně kritizujeme. Psát rezoluce, věšet si vlajky do okna a vysmívat se jim u piva ale nestačí: Pokud chceme, aby nás brali vážně, musíme být konkurenceschopní. Západ prostě musí mít vlastní výrobní řetězce, jinak se propadne do závislosti ne nepodobné té, když země třetího světa čekaly na to, zda je evropské velmoci podpoří, anebo nepodpoří.