nVidia 3D Vision 2 Lightboost — test 20 moderních her
Seznam kapitol
Hraní her ve třech rozměrech sice není masovou záležitostí, své místo si však na trhu našlo. Přinášíme vám proto aktualizovaný test technologie nVidia 3D Vision. Podíváme se na úpravy v hardwaru (nové brýle a technologie Lightboost) a především na kompatibilitu her. Vyzkoušeli jsme 20 her od Anno 2070 přes Battlefiled 3 až po Max Payne 3.
sada Wicked3D pro trojrozměrné hraní byla kompatibilní s kartami 3dfx Voodoo 2 (1998)
Myšlenka hraní her a sledování filmů ve všech třech rozměrech je stará téměř stejně jako filmy a počítačové hry samotné. První reálné pokusy pak nejsou o mnoho mladší, žádná z technologií se však dlouhodobě neuchytila. Z minulosti si kupříkladu dobře pamatuji projekt trojrozměrného hraní od Asusu, kdy výrobce ke kartě AGP-V7700 DeLuxe (nVidia GeForce 2 GTS) přibaloval brýle pro trojrozměrné hraní. Rozhodně ale nešlo o první takový projekt, trojrozměrné hry bylo možné hrát už na kartách 3dfx Voodoo v druhé polovině 90. let minulého století.
Ve větším měřítku se prosadila až nVidia s technologií 3D Vision (2009)
Ve větším měřítku se filmové projekce a hraní her ve třech rozměrech začaly prosazovat až v posledních letech, přičemž ve světě počítačových her a stolních počítačů / notebooků obecně je největším hráčem jednoznačně nVidia se svou technologií 3D Vision. Ta byla uvedena na trh před třemi roky a ačkoliv se z ní prodejní hit dle očekávání nestal, za ony tři roky se nVidii podařilo prodat přes půl milionu 3D Vision setů. Technologie se tedy uchytila a lze očekávat, že ji nVidia bude podporovat i v budoucnosti.
Protože se dále v textu budeme věnovat změnám v technologii 3D Vision (nové brýle a technologie Lightboost), je nutné v krátkosti vysvětlit, jak simulace třetího rozměru funguje. Při sledování reálného světa používáme obě oči. Ty jsou od sebe o několik centimetrů posunuté. Při sledování objektu (v našem případě auta), vidí každé oko obraz mírně posunutý. Mozek je schopen tyto informace vyhodnotit tak, že se nám obraz jeví jako ostrý a současně kromě šířky a výšky obrazu vznímáme (právě z míry posunutí) také hloubku — jak daleko od nás sledovaný objekt je. Jedním okem vždy vnímáme jen dvourozměrný obraz, vjem hloubky vzniká skládáním dvou vzájemně posunutých obrazů.
Zdroj: gali-3d.com
Pokud bychom očím dokázali promítat dva různé, vzájemně posunuté obrazy (se stejným posunem jako je šířka očí), vnímali bychom projekci jako plně trojrozměrnou. V praxi se používají dva způsoby, jak tohoto docílit. První z nich je tzv. pasivní projekce, která používá brýle s polarizačními filtry. Jedna čočka na brýlích má filtr nastavený tak, aby propouštěl světlo jen v horizontální rovině (tj. rovnoběžně s podlahou a stropem), druhá čočka propouští světlo jen ve vertikální rovině (rovnoběžně s dvojicí stěn). Analogicky je obraz promítán dvojicí projektorů (každý pro jedno oko), před kterými je taktéž připevněn příslušný (horizontální / vertikální) filtr.
Dvojice obrazů (pro pravé a levé oko) je promítána na jednu projekční plochu. Ta je vyrobena ze speciálního materiálu a opatřena povrchem, který zachová polarizaci dopadajícího světla. Odražené obrazy od projekční plochy se dostávají k divákovi, kdy se do každého oka dostane pouze příslušně polarizovaný obraz (to zajišťují brýle). Tento systém využívají například kina IMAX 3D.
Druhým způsobem trojrozměrné projekce je tzv. aktivní technologie. Při ní je obraz vysílán na monitor či plátno tak, že se střídavě zobrazují snímky pro pravé a levé oko (je tedy potřeba jen jeden projektor). Divák musí mít současně nasazené aktivní brýle, které jsou synchronizované s monitorem (bezdrátově nebo drátem) a v závislosti na tom, jaký obraz je zobrazen na monitoru, střídavě propouští světlo jen jednou nebo druhou čočkou. Výsledkem je, že každý lichý snímek vidí divák jedním (např. levým) okem a každý sudý okem druhým (pravým).
Výhodou aktivní trojrozměrné projekce je, že nevyžaduje dva projektory a obraz je možné zobrazovat i na běžných monitorech (LCD, CRT atd.). Vyžadována je pouze dvojnásobná obnovovací obnovovací frekvence (tj. 120 Hz). Důvodem je, že každé okolo přijímá jen polovinu snímků (tj. standardních 60 za sekundu) a při použití běžného monitoru by došlo ke snížení na 30 snímků za sekundu a k velkému namáhání zraku. Systém aktivní projekce využívá třeba nVidia 3D Vision.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
