Proč (ne)investovat do technologií
Seznam kapitol
Když jsem před nedávnem zjistil, že s definitivní platností mizí z trhu diskety (třiapůlky tu s námi byly víceméně beze změn 25 let!), pocítil jsem trochu lítost. 3,5" disketa mě přece jenom doprovázela pěkný kus života, přinesla nám spoustu zábavných her a vlastně byla symbolem celé šestnáctibitové éry. A navíc vypadala tak nadčasově a tak nezničitelně. A kde je teď?
Malá, pevná, kompaktní, vešla se do kapsy u košile, šlo na ní snadno přepínat, zda se z ní má jenom číst a vůbec byla kromobyčejně praktická. Taková 5,25" disketa byla velice náročná na manipulaci, snadno se ohnula, jednoduše jste sáhli do okýnka pro čtecí hlavy a dařily se i jiné bizarní nehody. A o 8" disketě už vůbec nemluvím - jednak byla velká jako plachta pro menší šalupu a potom ji bylo třeba opatrně zasunovat a vysunovat oběma rukama. V době, kdy se objevily počítače s 3,5" disketovými mechanikami, se kde kdo dušoval, že jde o "výbornou investici do budoucnosti".
Tentokrát bych se rád popitval v mechanismech, které vedou poměrně soudně myslící lidi k závěru, že technologie představují dobrou investici jako takové. Ano, pokud se technologiemi přímo živíte, patrně se vyplatí cpát peníze do nových počítačů, mechanik a podobných bazmeků, které zastarávají v horizontu pěti let a z "výhodné investice, která se s časem vyplatí" se pozvolna mění v nebezpečný elektroodpad. V prakticky všech ostatních případech jsou to vyhozené peníze. Opravdu, existuje zcela zásadní propast mezi uvažováním hobbisty, který technologie miluje a nutně musí mít to nejnovější, nejlepší a nejvíce fajnové - a smrtelníkem, pro kterého technologie představuje jenom jakýsi prostředek, jak se dobrat k praktické funkci, které je jaksi až za technologií.
Technologie zastarává ... fakt rychle
Podívejte se třeba na takového bankovního úředníka. Ten v předpočítačové době vše zpracovával ručně - a i když bylo práce docela hodně, tempo vyhodnocování bylo nižší a mohl úspěšně kapitalizovat pečlivost, malý počet chyb v ručních výpočtech a krasopis, kterým sepisoval zprávy. Potom přišly psací stroje, omezující vliv krasopisu a následně elektromechanické mašiny, které dovolovaly docela rychlé a docela přesné třídění, sčítání a podobné věci. Další generace strojů přinesla databáze, takže po zadání dotazu úředník obdržel výjezd z tiskárny, žádné přehrabování se po archivech.
První generace počítačů mu sloužila jako psací stroj a nástroj, se kterým mohl dělat už poměrně komplexní výpočty - ovšem data byla stále offline. Další generace znamená přístup k databázím a možnost kontrolovat vstupy, samostatně operovat nad databázemi a podobně. Internetová generace pak dovoluje provádět transakce zcela automaticky, úředníka je nyní třeba spíše jen pro kontrolu a nebo pro stanovování strategie. Všechny tyto věci mu byly jaksi vnuceny a každá, jakkoliv pro banku představuje pochopitelně obchodní příležitost ke zrychlení transakcí a zvýšení efektivity, přináší pro úředníka nová a nová existenční rizika. Každý systém si vymyslí někdo ve vedení a do kanceláře přijdou ti divní lidé ze sklepa (IT Crowd :-), nainstalují tam stále komplexnější, nepřátelštější a namyšlenější systém, který je třeba nastudovat a který všechno hlídá a bonzuje. Životní cyklus technologií v tomto, abych tak řekl, vynuceném cyklu, se odehrává zhruba ve fázích: 1) Ohrožení, 2) Panika, 3) Odpor, 4) Smíření, 5) Adaptace, 6) Akceptace, 7) Obrana stávající technologie před nějakou další změnou.
Při tom všem, jakkoliv je úředník nucen trávit s technologickými uděladly více a více času, znamenají pro něj jenom nástroj. Obvykle technologii nijak nemiluje, neobdivuje ji, nedomáhá se vylepšení, neiniciuje změnu a jakmile padne a dotyčná dávka případů je odrubána a odeslána, odchází spokojeně domů. Když se velectěné technologie složí a digitálně si ukáknou do trenclí, je to pro něj obvykle zdroj frustrace, ale i cíl mnoha posměšků. V jeho světě jde o to technologii přežít - ostatně jeho zájem se soustřeďuje právě na to, co technologie zpracovává: Bonitu, půjčky, plány, výnosy, zisk. Finanční svět existuje nezávisle na technologii, kterou využívá a jakákoliv technologie, která přijde, je z jeho hlediska dočasná. Procesory přicházejí a odcházejí, ale cena peněz jako taková zůstává. Úředník si už dávno všiml, že zatímco na počátku stojí technologie hrozný majlant, na konci je to jenom šrot vhodný tak maximálně jako pomoc rozvojovým zemím - a proto by ho ani nenapadlo investovat do technologií jako takových. Jako investici doporučí nákup nemovitosti, pozemku, zlata, uměleckého díla a - možná - i akcií technologických firem, ale nákup počítače a nebo televize? Ani omylem! Řada finančníků, jako je Warren Buffet, vůbec technologickým firmám nevěří a drží se investic do tradičních firem a tradičních komodit, jako je ropa a nebo obilí. Je to jeho specifický postoj, mnoho jiných podporuje investice do technologií, spousta lidí fantasticky zbohatla, ale někteří taky docela slušně prodělali.
Ajťák nebo běžný smrtelník?
Lidi, kteří technologie milují (tedy takoví, jako jsem já a nebo vy), ovšem uvažují zcela odlišně. Svým způsobem to je zcela v pořádku - kdyby neexistovali lidé, ochotní vrazit nehorázné peníze do relativně malých (poměrem cena/výkon zcela neodpovídajících) progresů, vývoj by se nepochybně zbrzdil. Fandové na poměr cena/výkon nehledí a neváhají zaplatit za disk o 20% větší třebas 50% ceny navíc a u procesorů za poloviční nárůst výkonu zaplatí klidně několikanásobek. Jsou to jedinci tak významní, že ekonomické texty dokonce zákazníky dělí právě na dvě skupiny: V první skupině jsou vizionáři, nadšenci a inovátoři (souhrnně zákazníci, kteří se primárně zajímají o technologie a výkon) a v druhé pak případy typu pana bankovního úředníka (pragmatici, konzervativci a skeptici), čili souhrnně zákazníci, kteří požadují řešení svých problémů a k technologii se přikloní teprve ve chvíli, kdy už opravdu není zbytí.
Při pohledu na novinky se v nadšencích spouští nezastavitelné slintání a nutkavá touha vlastnit TO nové a skvělé.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
