Vytuňte si grafiku: slasti a strasti 3D tisku krytů na GeForce od Palitu | Kapitola 2
Seznam kapitol
Palit cílí hlavně na cenu, u levnějších modelů nemá moc čím zaujmout. Jedna z věcí, kterou mě překvapil, je program „Maker“, díky němuž můžete využít 3D tisk a poladit vzhled karet. Tak jsem to zkusil a výsledek přetavil do článku, ve kterém si ukážeme, na co si dát majzla, kdybyste měli podobně chytrý nápad. A pokud se na to nechystáte, uvidíte aspoň, co dnes zvládne 3D tiskárna za čtyři tisíce a co všechno se během tisku může pokazit...
Patnáct let vývoje
3D tiskárny jsem zpovzdálí sledoval už nějakých dvacet let. Od doby, co jsem chvíli brigádničil ve strojařské firmě, která se zabývala reverse engineeringem a uměla mimo jiné produkovat i 3D tisky, jaké by jí i dnešní domácí tiskárny mohly závidět. Samotný 3D tisk je tedy podstatně starší, než by se mohlo člověku, co se v oboru nepohyboval, zdát.
Technologií 3D tisku je nespočet. Nebudu zabrušovat do všech, věnovat se budu výhradně jediné z nich, považované za nejjednodušší, nejpřístupnější a nejlevnější, označované jako FDM – Fused Deposition Modeling.
U ní tisková hlava tlačí po vrstvách přes trysku roztavený plastový filament na tiskovou podložku. Podobně, jako když tlačíte zubní pastu na kartáček. Jakmile je vrstva vykreslená, tisková hlava se zvedne o jednu vrstvu výš a pokračuje znovu a postupně tak vytváří 3D objekt.
Ve strojírenství se 3D tisk řadil do oblasti rapid prototypingu a strojaři jej už kolem roku 2000 celkem běžně používali. Ale tehdy to byly stroje spíš za statisíce a miliony a u nás se na nich prototypovaly produkty pro společnosti jako Tescoma. Normální člověk o nich nemohl uvažovat jako o něčem, co si pořídí domů na hraní, ceny byly tehdy řádově jinde.
Bastlíři, kteří na to také neměli, ale doma takovou 3D tiskárnu mít chtěli, a pokoušeli se postavit si něco takového na koleně a se zlomkem výrobních nákladů. Pořád to ale bylo relativně drahé, rozhodně ne bezproblémové a extrémně časově náročné jak na stavbu, tak na obsluhu. Ale pokrok byl vidět… tak každých pět let. Tak trochu jsem si zapřeháněl, když mrknete na článek, který jsem psal v roce 2009, tak je to zlepšení u levného domácího 3D tisku jak z pohledu kvality, tak i ceny zařízení brutální.
Uvědomíte si to, když se podíváte na aktuální tiskárny a srovnáte jejich výtlačky s dobovým videem MakerBot z roku 2009 z Google TechTalks, kdy s 3D tiskem začínali koketovat i běžní domácí kutilové.
U nás se v posledních letech přirozeně nabízí pořízení tiskárny od Průši, který také kdysi začínal na kombinaci běžných závitových tyčí a trubek, na něž si tiskl plastové spojky.
Dnes je u svých nejlevnějších skládaček s cenou někde mezi tím profi řešením a tiskárnami pro malosériovou výrobu, a věnuje se spíš těm tiskárnám pro firemní nasazení. Jenže tomu odpovídá i volba a dimenzování komponent a ceny.
Nové tiskárny od Průši už spadají spíše do kategorie tiskáren, kterou si domů asi pořídí jen málokdo, kdo nemá jasnou představu o tom, jak mu to ušetří práci či jak to bude vydělávat. Jakž takž dostupný na začátečnické laborování už je asi jen Prusa MINI+, za nějž dáte 11 nebo 12 tisíc, ale při tiskovém prostoru 18 × 18 × 18 cm je spíš na drobnější věci.
Naštěstí pro nás škudlily existuje opravdu masová produkce, osekávání výrobních nákladů a zaměstnanci ochotní pracovat v nelidských podmínkách za pár šupů. Už před časem se do hry zapojila i Čína.
Už i ty levné se dají
Když vezmete něco, co je funkční, nahradíte díly, které si Průša tiskl a tiskne, levnějšími plastovými výlisky, tam, kde má Průša díl vážící třicet deka hliníku, dáte něco, co má deset, a necháte to smontovat někde, kde lidé ještě musejí pracovat rukama, aby se uživili, podaří se vám srazit cenu na úroveň, u níž už dnes u nás o nákupu levné 3D tiskárny může uvažovat každý.
O levných čínských strojích se dosud tradovalo spíš to, že dáte za šest tisíc za tiskárnu, a dalších šest pak průběžně vrazíte do vylepšování, aby to pak bylo použitelné. Ale raketově rostoucí počet majitelů tiskáren Bambu Lab je nejspíš za tím, že se mezi čínskými výrobci konkurenční boj rozjel jako nikdy dřív. I nejlevnější 3D tiskárny udělaly v poslední době výrazný evoluční skok v kvalitě i rychlosti tisku.
Ender V3 SE od Creality za čtyři tisíce v základní výbavě nějak řeší věci, které byly donedávna na levném 3D tisku nejotravnější – nízké rychlosti tisku, chybějící vyhřívání podložky pro lepší přilnavost tisků, automatickou kalibraci vzdálenosti trysky od podložky po její celé ploše. I ta montáž už je rychlá a snadná, nemusíte si na ni vyhradit celý den.
Pořád mu schází hromada komponent, které dnes najdete na dražších tiskárnách a pomáhají eliminovat „artefakty“ při rychlém tisku. Má méně výkonnou tiskovou hlavu, která nezvládá tavit filament tavit takovým tempem, aby se dostal na rychlosti jako tiskárny za dvacku a nenabídne tak komfortní správu anebo pokročilejší firmware se širšími možnostmi nastavení a optimalizaci rychlých tisků.
Ale když na tom chcete občas něco vyjet a je vám jedno, jestli to budete tisknout čtyři hodiny, nebo šest a nevadí vám, že rohy nebudou vždy dokonalé a drobné embosované texty tištěné po vrstvách nebudou zrovna nejlíp čitelné, tak na toho malého robota za čtyři tisíce, co přetaví strunu do něčeho trojrozměrného, budete doma zpočátku při tisku zírat jako na zjevení.
Pořád ne blbuvzdorné, ale už ani tak složité
Montáž i první tisky Enderu V3 SE probíhaly až překvapivě hladce, neměl jsem ani zjevný problém s kolmostí rámu s hlavou, na který si řada recenzentů stěžovala. Svůj díl na tom ale mělo asi i to, že už jsem měl naposlouchaných pár desítek hodin videí a trochu se v tom orientoval. Čekal jsem to mnohem, mnohem horší, takže za ty prachy… mi to přijde jako ideální řešení na vyzkoušení, pokud si nejste jistí, jestli na ní budete mít i za měsíc co tisknout. Cena, za jakou ji můžete pořídit, u nás asi jen málokoho zruinuje.
Není to ještě stále plug and play a drag and print, a pokud k tomu tak budete přistupovat, nejspíš se často dočkáte chuchvalce plastového vlákna namísto vytoužené hračky. A pořád není legrace dostat z podobné 3D tiskárny rychle a snadno výstup, který budete považovat za snesitelný.
Když nemáte představu, do čeho jdete, můžete brzo litovat, anebo co hůř, 3D tisk rovnou odepíšete. Platí to hlavně pro ty levnější tiskárny, kde je potřeba zkoušet různá nastavení a nastavovat řadu parametrů pro dosažení lepší kvality tisků s různými materiály.
Kvůli tomu můžete na 3D tisk zanevřít i jednou a provždy. Pokud na laborování s nastavením nervy nemáte, je lepší vzít tu Bambuli nebo Průšu, u kterých je to z uživatelského hlediska jednodušší a jsou skutečně stavěné a laděné na to, abyste je zapojili a tiskli dostatečně rychle a v konzistentní kvalitě. Ani tam se ale nevyhnete přemýšlení nad tím, jakým způsobem připravit model tak, aby tiskárna netlačila plast do prázdna.
Sám jsem se bál, že vytisknu pár držáků, háčků a nějaké ty figurky a nebudu vědět, co s tím, takže místo dalších pár let šetření a odkládání nebo čekání na levnějšího Průšu nebo Bambu Lab jsem vzal nakonec tu V3 SE, protože na vyzkoušení to stačí a není to taková raketa, abych si musel příštích pár let vyčítat, že jsem zbytečně vyhodil patnáct dvacet tisíc.
Seznal jsem, že si to vyčítat nebudu a spíš jsem si začal vyčítat, že jsem ji nepořídil dřív. V krabici už mi tam pěkných pár dní leží Bambule s AMS na multimateriálový tisk a přemýšlím, kdy budu mít čas ji smontovat a trochu si s ní pohrát.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
