Vytuňte si grafiku: slasti a strasti 3D tisku krytů na GeForce od Palitu | Kapitola 7
Seznam kapitol
Palit cílí hlavně na cenu, u levnějších modelů nemá moc čím zaujmout. Jedna z věcí, kterou mě překvapil, je program „Maker“, díky němuž můžete využít 3D tisk a poladit vzhled karet. Tak jsem to zkusil a výsledek přetavil do článku, ve kterém si ukážeme, na co si dát majzla, kdybyste měli podobně chytrý nápad. A pokud se na to nechystáte, uvidíte aspoň, co dnes zvládne 3D tiskárna za čtyři tisíce a co všechno se během tisku může pokazit...
Pro 3D tisk metodou FDM je charakteristické, že bez opracování jsou jednotlivé vrstvy dobře rozpoznatelné. Zejména na šikmých hranách a plochách, kde je podobný problém jako u grafiky na čtvercových pixelech – na šikmých hranách jsou zuby. Na rozdíl od těch her na tom výtisku ale nemůžete zapnout antialiasing.
Opět je hromada způsobů, jak se s tím vypořádat. Kromě různých tmelení a rozpouštění můžete přidat i „šum“, který linky trochu zamaskuje.
Při dalším pokusu jsem si řekl, že jednotlivé vrstvy na výtisku naopak přiznám. Zabiju tím tři mouchy jednou ranou – bude to vypadat zajímavě, není tolik potřeba řešit nastavení toku filamentu pro dosažení precizně vyplněné horní vrstvy, zejména nedotékání nebo přetékání filamentu v rozích, a zkrátí se tím výška podpěr (a množství odpadu).
Tiskl jsem dvoudílný kryt předurčený pro malování. S tím, že to vyjedu rovnou v barvách a na nějaké další práce s barvením se vykašlu.
Mimochodem, šikmá orientace se často využívá třeba při tisku trubek, u kterých je díky tisku pod úhlem v řezu větší styčná plocha na jednu vrstvu a výtisk je pak v zátěži pevnější. Hlavně subtilnější trubky se díky tomu méně lámou.
Při tisku jsem použil výšku vrstvy 0,3 mm. To je u 0,4mm trysky kvalita, která je označovaná jako draft – je na rychlé tisky a prototypování, anebo na zátěžové díly, u kterých není tak podstatné, jak to bude vypadat. Díky tomu, že tavíte najednou více plastu a máte méně vrstev, ve kterých může spoj prasknout, je tištěný díl pevnější a spolehlivější. A neslouží k tomu, abyste se kochali kvalitou. Měl jsem k tomu dva důvody – vroubkování horních ploch, kterého jsem chtěl dosáhnout, je díky vyšší vrstvě výraznější, a tisk, který by na Enderu při 0,2mm vrstvě trval přes pět hodin, tím lze zkrátit pod čtyři.
No a takhle to vylezlo. Při pohledu z boku je jasné, že vzpěry mohly, nebo spíš měly být k tisku o chloupek blíž.
Ale s tím už se dá pracovat. Už ani nevím, jestli a jak jsem to dál ladil, ale druhá půlka dopadla v kritických místech o poznání líp.
V reálu je i dvoudílný kryt spíš čtyřdílný, protože jsou k němu ještě další dvě krytky na růžky, pod kterými jsou otvory pro šroubky.
A k tomu další cenná zkušenost – pokud budete tisknout něco bílého pohledovou vrstvou na podložce, je vážně dobré ji předtím pořádně očistit, smýt starou vrstvu 3D laku a nanést novou, protože jinak se vám do toho zapeče každé smítko, které na ní bylo přilepené.
Taky to chce líp zkontrolovat nastavení offsetu hlavy od podložky, zkalibrovat průtok filamentu nebo upravit šířku extruze u plné výplně, aby byla i první vrstva plastem krásně plná a nebyly tolik vidět jednotlivé linie výplně.
Přes díry na výtisku přišroubujete velké díly k otvorům na původním krytu, díry na šroubky zakrytujete a je to.
K tomu si ještě zvlášť vytiskneme logo a nalepíme ho na prasáka někam na bok a stylová karta je na světě. A představte si, jak by to vypadalo, kdyby to nebylo tak upatlané. Další možnost je strávit nad tím trochu víc času, do původního krytu připravit otvory a logo do nich vlepit místo toho, abyste jej jako já připlácli na povrch a dívali se na to, jak se lepidlo v drážkách mezi vrstvami vzlíná ven.
Mimochodem můžete vidět, že se u Palitu moc nenamáhali ani s tím, jak nějak elegantně zamaskovat spoj mezi oběma díly. Už jen kvůli tomu, že se oba kusy po tisku smrští, je mezi nimi větší mezera, než by bylo milé. A ostrá hrana na zadní části krytu taky není něco, co by se dalo vyčarovat tím, že budete tlačit roztavený plast z kruhové díry.
Bez lepení se můžete obejít, když si pořídíte tiskárnu s podporou multimateriálového tisku, kde za vás barvy už během tisku mění tiskárna. A vy už se jenom postaráte o to, abyste přiřadili objektům správné barvičky a po tisku vyhodili kýbl plastových kuliček z toho, jak si tiskárna při výměně filamentů na každé vrstvě kvůli čištění trysky několikrát odplivuje.
Je to teda krapet čuňárna a určitě nemůžu říct, že bych byl na podobný výsledek pyšný, ale když uvážíte, že byl tisk nastavený na prakticky nejhorší možnou kvalitu, není to tak špatné, a když to dáte za sklo, tak se ve skříni ty „drobné“ nedostatky na metrovou vzdálenost ztratí.
U 3D modelů, které mají reprezentovat, je dobrým zvykem věnovat se i „post processingu“, tedy úpravě konečného vzhledu tisku. V extrémním případě to můžete přetmelit, přeleštit, přelakovat, zkrátka klasická modelařina, a bude to k nerozeznání od průmyslových výrobků. Já s tím chtěl mít co nejmíň práce jak při přípravě tisku, tak při následných úpravách, a do toho jsem se ještě pokoušel zkrátit časy tisku na minimum, a výsledek tomu odpovídá. (Obecně pro 3D tisk platí, že čím rychleji tisknete, tím víc věcí jevů související s technologií 3D tisku musíte řešit a tím větší dopad na detaily a kvalitu tisku to má).
Kdybyste to chtěli dávat do svého PC, asi budete zkoušet víc a pohrajete si s tím, já jsem kartu po testu vracel, takže už se mi nechtělo plácat dalších pár metrů filamentu za třicet kaček jen kvůli tomu, abych vytiskl znovu totéž s trochu jiným nastavením.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
