Vytuňte si grafiku: slasti a strasti 3D tisku krytů na GeForce od Palitu | Kapitola 6
Seznam kapitol
Palit cílí hlavně na cenu, u levnějších modelů nemá moc čím zaujmout. Jedna z věcí, kterou mě překvapil, je program „Maker“, díky němuž můžete využít 3D tisk a poladit vzhled karet. Tak jsem to zkusil a výsledek přetavil do článku, ve kterém si ukážeme, na co si dát majzla, kdybyste měli podobně chytrý nápad. A pokud se na to nechystáte, uvidíte aspoň, co dnes zvládne 3D tiskárna za čtyři tisíce a co všechno se během tisku může pokazit...
Další možnost je tisknout pohledovou stranou nahoru s tím, že mizerně bude vypadat spodek krytu, který nebude vidět. Jenže i pak nehezky narazíte na mnoho věcí.
Kryt je totiž designovaný tak, že pokud jej otočíte o 180 stupňů, na podložku upíchnete jen malý růžeček, a všechno ostatní bude viset ve vzduchu. To znamená, že minimálně pod každou hranou budou muset být podpěry. Nejenom zespodu, ale i uvnitř okýnka na podsvícené logo.
Podpěrám se při tisku chcete vyhýbat, pokud je zrovna nemůžete i s přirážkou přeúčtovat zákazníkovi. Je to plast, který nakonec musíte olámat, vyhodit a ještě to pak všechno na výtisku začistit.
Dost starostí bych si nejspíš ušetřil tím, kdybych slicer nechal vygenerovat automatické základní podpěry. Jenže pod křehoučký kryt s plastem zhruba za 25 korun bude jen málokdo chtít tisknout plastového bloba, který výtisk prodraží o padesát kaček. A při komplikované konstrukci krytu ani tak nebudete mít jistotu, že to vyjde na první dobrou, ani že masivní blok půjde ze složitě tvarovaného krytu snadno oloupat.
Tiskaři milují stromové podpěry, protože jsou subtilní, jdou obvykle snadno sundat, vypadají zajímavě, organicky, a při tisku je zábava, když vám to na podložce doslova roste před očima.
Na automatiku se při jejich generování v případě krytu moc spoléhat nedá, protože ta vám je vygeneruje všude. Takže si sednete k modelu a začnete barvit plochy, o kterých si myslíte, že je potřeba je podepřít. Je jasné, že stromečků na vyhození chcete mít co nejméně a nechce se vám podepírat všechno.
No, to by dejme tomu bylo, zkusíme to vytisknout.
Předně nesmíte tak jako já při prvním pokusu přepálit rychlosti. Opravdu rychle jdou tisknout rovné linie, horší když „do vzduchu“ malujete oblouky. Pokud nová vrstva na podpěře nedrží dobře (a to oblouk o šířce jediné linky tisknutý rychlostí 10 cm za sekundu vážně nedrží), nudle z trysky to vezme zkratkou a namísto ladného oblouku se za hlavou táhne rovně.
Podpěry je třeba nastavit nějak tak, aby jich nebylo ani moc, ani málo. Tisk na nich musí držet, protože pokud se špatně chytne, zkroutí se a může to skončit plastovým chuchlem. Ale zase nesmí držet moc, aby to vůbec šlo očistit a aby při jejich odlamování a čištění nevyškubali i kusy výtisku. Mezi podpěrou a tiskem se kvůli tomu nechává mezera někde mezi 0,1 a 0,3 mm. Jedna či dvě vrstvy se v daném místě vynechají, spodní vrstva víc vychladne, další vrstva na ní tak dobře nedrží a jde snadno oddělit. Teda teoreticky.
Když tu mezeru nad podpěrami uděláte moc velkou, tisk na podpěře pořádně nepřilne. Plasty, ze kterých se tiskne, se při chlazení obvykle smršťují. Když spodní vrstva pořádně nedrží na té pod ní, nová se na ni přilepí a při smršťování zvedne i vrstvu pod sebou. A jak se to postupně lepí na sebe, je ten ohyb větší a větší, až se to nakonec zkroutí tak, že se díl utrhne a výtisk je na vyhození.
Styčná plocha spodních hran krytu se vzpěrami je ještě k tomu fakt mizivá. Ani spodek krytu bohužel není udělaný tak, jak by to navrhl každý normální člověk, který ví, že se to bude tisknout na 3D tiskárně. Nebetyčná blbost je už kruhový lem tenký na jedinou linku. Ještě horší je tvarování celé spodní plochy. Proč to proboha není rovné, aby se to dalo nějak rozumně tisknout, ale vypadá to jak skate park?
Tohle všechno se totiž bude v první vrstvě plochy krytu tisknout do vzduchu. Extrémně problematické jsou otvory pro šroubky a výplně mezi obvodovými tahy tisknuté jako mosty. Plast po obvodu (sytě modrou barvou) už je při tisku výplní (šedomodrá) chladný a špatně se chytá k okrajům.
Místo jedné plochy, na které by se sem tam na hraně při vytváření mostů něco nechytlo, slicer nachystá hromadu plošek, sem tam se nějaká nudle z výplně pořádně nepřilepí k obvodu možná i kvůli tomu, že by to chtělo o pár setin milimetru větší přesahy, a výsledkem je pak podobné zvěrstvo:
Podobné nezdary vás tlačí do toho, abyste těch podpěr přidali víc, a k tomu výtisku je přilepili trochu silněji. A nesmíte tomu podlehnout. Protože když to přepálíte, máte sice podstatně hezčí spodek, jenže… nebude vidět. Drží to jako přibité, ani se to nějak zvlášť nezkroutilo, a ne že by se s nezměrnou trpělivosti nedalo z krytu dostat, ale když tak přemýšlíte nad tím, jestli obětovat dalších čtyřicet korun a zkusit to vyjet s jiným nastavením znovu, nebo ty chuchvalce dvě hodiny odřezávat a brousit, nejspíš vyhraje lenost a nový tisk s pozměněným nastavením.
Oko zkušeného 3D tiskaře si možná ještě všimne, že výtisk výše je zvláštní i něčím jiným. Na to mrkneme na další straně.
Když to na další pokus trefíte tak nějak akorát, tak tisk projde, podpěry ve velkých kusech upadnou prakticky samy, a pak už stačí nějak dočistit místa, kde toho plastu nad podpěrou vyteklo moc.
A asi by stálo za to udělat silnější kmínky, protože je zjevné, že na těch tenkých kryt občas uhnul a vrstvy na sebe nesedly dokonale. To se pak projeví jako zub na jinak rovné stěně.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
