Jak nám technologie učinila karanténu snesitelnější

Nedávno jsem četl komentář, jaké že to máme štěstí, že karanténa vládne dnes. Dovedete si představit tu nudu před třiceti lety? No – já si ji představit dovedu. Jak by vypadala karanténa v letech 1985, 2000 – a jak vypadá dnes?

Jako první letopočet jsem si vybral rok 1985, protože popravdě – v roce 1980 by to byla úděsná nuda. V té době už šťastlivci měli programovatelné kalkulačky Hewlett-Packard a nebo Texas Instruments, ty ale byly hodně drahé, museli jste si je přivézt ze zahraničí a nakonec jste na nich mohli programovat jen věci, které měly tak nějak jako numerický charakter. Lunar Landing v numerické podobě a takové věci. Ani ZX-81 ještě nebylo!

V roce 1985 jste už ale mohli mít štěstí a patřit k elitě, která měla oba dva programy Československé televize, možná i barevný televizor Tesla Color z Tesly Orava – a nějaký výkonný domácí počítač slušné třídy, například ZX Spectrum Plus, Commodore 64 a nebo Atari 800XL. S takovým vybavením se už karanténa dala zvládnout.

Ano, asi bychom si nemohli stahovat online nejnovější pecky – ale víte co? I v té době jsme měli skvělé hry. Opravdu skvělé! Výtečný je například Highway Encounter (1985), brilantně zvládnutá izometrická 3D scifi střílenice, kde autoři nesmírně kreativně pojali koncept omezených životů. Pokud to neznáte, zahrejte si – a pak padněte na kolena a zaplačte nad hrami, které vám mainstream nabízí dnes, protože i když Highway Encounter zvládnete, po dohrání vám nabízí rychlejší (a těžší!) verzi téhož!

Distanční výuka byla prostřednictvím televize možná. Zatímco dnes se o televizní výuce uvažuje jako o revoluci, tak v osmdesátkách bylo běžné, že na druhém programu šlo dopoledne Vysílání pro školy. Byla to hloupost, protože školy nepouštěly tohle vysílání dětem, výuku si dělaly po svém, televizí měly málo a když už nějaké byly, nebyly ve třídách, aby je potěr nezničil – znáte to.

Ale ČST urputně vysílala vzdělávací pořady, které byly super právě pro ty nemocné doma – vím to velmi dobře, jako chabrus jsem to viděl hodně často – a Československá televize mě naučila už ve čtyřech číst. Mí rodiče dělali to, co dělají všichni rodiče: Posadili mě před telku, ale protože tam jely vzdělávací programy, takže jsem na čuměl a tím jsem se vzdělal.

Takže ano, distanční výuka existovala už v osmdesátých letech, i když byla limitována pouze na druhý program. Výhodou zase bylo, že jsem byl už v útlém věku exponován vzdělávání určeném pro podstatně starší děti, což mě ale nijak nepoškodilo a naopak, jako nášup jsem si dával Okna do vesmíru dokořán s Jiřím Grygarem. A to bylo skutečně skvělé pokoukání!