Nvidia GeForce GTX 1080 Founders Edition v testu
Seznam kapitol
Po dlouhých letech je tu s námi konečně nový, menší a lepší výrobní proces grafických čipů. Testy nové generace karet odstartujeme „nereferenční“ GeForce přímo od Nvidie v provedení Founders Edition, abychom pak měli s čím srovnávat u karet jednotlivých výrobců.
Zvolte nejlepší hry roku 2023 a vyhrajte herní hardware
S partnerem Samsung SSD přinášíme velkou čtenářskou a redakční anketu. Za svůj hlas pro nejlepší hru můžete získat řadu cen…
Základním parametrům GTX 1080 a většině nových technologií se věnoval Zdeněk v preview, k některým z nich se možná ještě vrátíme (třeba až budou lépe využitelné v praxi). V samostatném článku Průvodce taktováním GeForce GTX 1080 Founders Edition se věnoval i přetaktování karty a nové generaci GPU Boost 3.0.
Proto si spíše už jen v rychlosti zopakujeme základní parametry a vrhneme se na první z testovaných GeForce GTX 1080 s dovětkem Founders Edition.
(Ne)reference od Nvidie
Referenční provedení grafických karet bývalo až do uvedení prvních GTX Titan synonymem pro levné, jednoduché, zkrátka základní řešení, které bude na uchlazení karty nějak stačit. U prvního Titanu Nvidia poprvé zkusila osadit chladič s luxusními prvky a v nadstandardním provedení – sáhla ke kombinaci kovu a prosklení krytu, pasiv využívá vapour chamber a osazený je i kvalitní a tichý ventilátor (v rámci toho, co je u odstředivých ventilátorů možné považovat za tiché – motorek nevrčí, necvaká a neozývají se z něj ani další časté pazvuky, jen aerodynamický hluk a šum).
Referenční Nvidia GeForce GTX Titan
A v tomto trendu u špičkových modelů pokračovala i dál. U Titanů se megalomanské pojetí chladiče v celkové ceně karty nejspíš bez potíží ztratilo, u levnějších karet už to ale muselo být na výrobních nákladech znát. A dobrotu to nejspíš nedělalo zejména pokud výrobci vedle takové karty postavili vlastní levné řešení, kde kovový kryt nahradili plastovým, kvalitnější ventilátor levnějším a použili i jednodušší pasiv, zkrátka oholili ji, kde to šlo.
S GeForce GTX 1080 Nvidia už Nvidia změnila strategii. Jako obvykle ohlásila nejnižší doporučenou cenu, ale místo běžných referenčních karet s touto cenovkou představila o sto dolarů dražší „Founders Edition“, s níž se chtěla zařadit po bok lepších modelů v provedení někde na úrovni střední třídy GTX 1080. Že to vzbudilo rozporuplné reakce, asi netřeba zdůrazňovat.
Bohužel pro nás výrobci i tak ke kartě v úvodu přistoupili jako ke klasické referenci. Cenu „Founders Edition“ vzali jako startovací bod a na ty lepší modely si oproti ní ještě přirazili, takže minimálně v první vlně karet GTX 1080 s doporučenou startovací cenou neexistovaly. V současnosti už se nabídky obchodů plní i kartami s cenovkou výrazně nižší, než má Founders Edition, začínají už pod devatenácti tisíci korun (i když se pořád ještě nedá říct, že by byly běžně skladem, snad už to nebude dlouho trvat). Cena lepších nereferenčních modelů už se také klesá na úroveň Founders Edition, takže už se snad pomalu dostáváme do zamýšleného stavu věcí.
I když Nvidia věnovala nemalé úsilí tomu, aby GTX 1080 Founders Edition nebyla považována za nejobyčejnější z obyčejných a nebyla nazývána referenční kartou, roli referenčních karet v podstatě plní. A to je víceméně odpověď na otázku, kdo by si připlácel sto dolarů, aby koupil referenční kartu, která je jako obvykle hlučnější a pomalejší než nereferenční karty, a ještě k tomu teď stojí stejně, když může místo toho pořídit výše taktovaný model s lepším a tišším chladičem.
Ve vhodně navrženém počítači bude nereference s velkým chladičem s dvojicí či trojicí ventilátorů pochopitelně lepším řešením. Přesto má Founders Edition oproti prémiovým nereferenčím kartám i pár nezanedbatelných výhod. Tou největší jsou asi rozměry karty – zatímco prémiové modely bobtnají do délky i do šiřky, Founders Edition si drží klasický formát – délku 27 cm a standardní šířku. Plošný spoj je jen o pár milimetrů šiřší než záslepka, takže v podstatě nehrozí, že by do běžných výkonných PC nevešla.
Na rozdíl od nereferenčních karet ji výrobci bez potíží osadí do podobných sestav, kde je jinak hodně těsno:
Celé řešení je také robustnější a blbuvzdornější – chladiče s axiálními ventilátory jsou sice tišší, ale tento typ ventilátorů pracuje s nižším tlakem vzduchu. Kvůli tomu si žádají dobrý přísun vzduchu v místě nasávání a následně i dobrý odvod ohřátého vzduchu ze skříně. Radiálnímu ventilátoru s trochou nadsázky stačí nějaká ta díra ve skříni, kudy si vzduch natáhne a pro odvod ohřátého vzduchu už si vystačí s perforací v záslepce.
Obdobné je to i v případě, že k sobě natěsnáte karty do SLI ve slotech hned pod sebou. Když máte nad sebou dvě karty s axiálními ventilátory, nejen že jsou ventilátory horní karty přidušené, ale navíc chladič horní karty v místě nad čipem, kde by potřeboval vzduch nejchladnější, nasává vzduch ohřívaný čipem karty spodní. Radiální ventilátor naproti tomu nemá díky vyššímu tlaku vzduchu s nasáváním vzduchu škvírou mezi kartami takové potíže a navíc nasává vzduch ve chladnějším místě mimo čip.
A konečně, nespočet odpovědí na připomínky na téma „kdo by to kupoval“ už jste asi viděli i v diskuzích, kde se ozvali majitelé vodníků s tím, že pro referenční plošný spoj je bezkonkurenčně nejlepší nabídka vodních bloků a jistota, že to bude pasovat.
A to by k filozofii tohoto produktu snad mohlo stačit, pojďme si kartu představit blíže...
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
