Rok 2024: Závěrečná bitva o soukromí začíná

Směji se pokaždé, když se v médiích objeví nějaký trouba, který tvrdí, že soukromí nepotřebujete, protože když děláte něco soukromě, je to asi z povahy protispolečenské. Tato líbivá, ale naprosto hloupá slova svědčí o totální neznalosti historie, protože v ní najdeme mnoho případů, kdy bylo zakázáno něco naprosto normálního a bylo to krutě trestáno: Od pochybností o existenci Boha po homosexualitu. 

Přestože si vlády myslí, že mají patent na rozum a na lidské blaho, znovu a opakovaně zneužívají svoje postavení – a proto je důležité mít soukromí, protože o čem vlády nevědí, to je netrápí. Trápit je přitom může ledacos: Od toho, že máte možná až příliš velký byt, čtete až příliš podezřelé knihy anebo jste nahromadili až příliš mnoho majetku. V časech nouze to vlády trápí, a proto přicházejí s nápady, jak vám od vašich knih anebo majetku odpomoci a „spravedlivě“ to přerozdělit.

S tím, jak se časy mění, nám připadají normální věci, které by naši předkové považovali za naprosté šílenství. Moderní přerozdělovací stát se zrodil za První světové války, kdy Velká Británie razantně zvýšila daně, aby bylo na válku – a když se s tím lidi smířili, tak je prostě nechali tam, kde jsou, a začali je zvyšovat. Za kalifátu se platila typicky 3% daň, pokud jste byli muslimové, anebo 10 % pro ty ostatní. Když si dnes posčítáte celkovou daňovou zátěž, tak zjistíte, že státu odevzdáte více než polovinu svých příjmů, což stát kreativně protočí a pomocí vhodně mířených dotací je promění třeba za cyklostezku odnikud nikam anebo za rozhlednu v nížině.

Přerozdělovací experiment je o něco více než sto let starý, ale čím dál více se ukazuje, že představa, že ze zdanění zbohatnete, prostě nefunguje. Patrně jedinou výjimkou, kde „západní socialismus“ funguje, je Norsko – a to proto, že si udrželo kontrolu nad svým přírodním bohatstvím a používá ho jako základ pro svoje fondy. Všude jinde platí, že čím více peněz stát má, tím větší vymýšlí kraviny, což vede k tomu, že se vše zdražuje a ve finále se hledají cesty, jak vybrat ještě více na daních. 

Dnes nám přijdou normální věci jako je například dědická daň, což byla věc v Římě naprosto opovrhovaná a označovaná jako „daň z mrtvých“. Anebo majetková daň, což je daň z toho, co jste už jednou (anebo víckrát) zdanili a jen proto, že jste to neutratili, vzniká důvod k dalšímu zdanění. Moderní stát se tak trochu podobá mongolskému jezdci, který žije z toho, že zaživa ořezává vlastního koně – a ořezává ho tak moc, že je jenom otázkou času, než ten kůň pojde.

Relativní bohatství, kterému se dnes těší Západ, je založené na fikci, že peníze nejsou jenom nástroj k poměřování hodnoty, ale věc sama o sobě. Z toho vznikají koncepty jako GDP (hrubý národní důchod) a víra, že toto číslo něco znamená. Neznamená. Pokud chcete zvýšit GDP, je na to nejlepší všem masivně přidat a zároveň všechno zdražit, takže v celkových číslech uvidíte, že jste „bohatší“, i když se životní úroveň vůbec nezměnila. Dokud svět věří tomu, že vaše měna má nějakou hodnotu, může vám to fungovat. Otázkou je, co se stane, až tomu věřit přestane. 

Tento koncept vede k zajímavým závěrům, kdy například růst cen nemovitostí vede ekonomy k tvrzení, že „národ bohatne“, i když se zároveň vlastnictví nemovitosti stává pro většinu lidí zcela nedostupné. Opravdový problém nastane ve chvíli, kdy si tohoto „bohatství“ všimne stát a napadne ho, že by se z toho třeba mohla vybírat daň založená na fiktivní výši tohoto „bohatství“. Pak, pokud reálně nemáte dostatečné příjmy, budete muset „své bohatství“ prodat, protože je pro vás neudržitelné. Místo toho půjdete do nájmu, ale protože i „jeho hodnota“ roste, nájmy se musí zvyšovat, takže s tím, jak společnost „bohatne“, vy reálně chudnete.