Současná kybernetická válka: Co očekávat? | Kapitola 2

Za válečný akt lze považovat jenom takový akt, který má ekvivalent v ozbrojeném konfliktu. Podle autora zatím není jisté, zda lze za válečný akt v kyberprostoru považovat jen takový, který přináší nějaké skutečné fyzické poškození – anebo zda lze za něj považovat jakýkoliv akt, který přináší nějaké škody. 

Válečné zákony se dělí na dvě kategorie: Na zákony vedoucí k rozhodnutí, zda bude v konfliktu použita síla (jus ad bellum) a na zákony, specifikující způsob, jakým se síla v konfliktu používá (jus in bello). Ty první, zjednodušeně řečeno, řídí legalitu zapojení do ozbrojeného konfliktu a určení, zda má charakter obrany. Podle Charty OSN se totiž všechny členské státy mají vyhýbat použití síly směřující k narušení teritoriální integrity anebo politické nezávislosti jiných států, ale zároveň mají právo na individuální anebo kolektivní sebeobranu v případě napadení členské země. 

Pro případ legality sebeobrany je důležité, aby kybernetický útok měl charakter ozbrojeného útoku, samotné narušení suverenity nepostačuje. „Napadení, které přímo nezpůsobí významné fyzické škody či úmrtí, pravděpodobně nebude kvalifikováno jako ozbrojený útok.“ (An exploit that did not directly cause substantial death or physical destruction would most likely not qualify as an armed attack.) Podle této definice patrně nelze považovat napadení ukrajinských serverů, ke kterému došlo 23. února nástrojem HermeticWiper, za válečný akt.

Druhá sada zákonů (jus in bello) se zabývá legalitou cílů. Vychází z haagské a ženevské konvence a specifikují, že za oprávněný cíl lze považovat pouze legální vojenské cíle. Čistě civilní cíle by měly být z takových útoků vyloučeny, což platí i pro nedávné údery na systémy Červeného kříže.