Ulož.to padlo. Co dál? | Kapitola 2

Nafukování ochrany má devastující kulturní vliv. Ze zákonů, které měly chránit autory, se stal nástroj kontroly pro distributory, kteří mají plnou kontrolu nad tím, co budou zpřístupňovat, jak, kde, zda vůbec – a obecně se kreativní tvorba proměnila v hromádku žetonů pro hraní reálné hry na monopoly. Klasický britský vtip říká, že organizace dělá přesný opak toho, co má v názvu – a distributoři nejsou od toho, aby distribuovali, ale aby optimalizovali zisky. Pokud optimalizace zisku znamená, že si koupíte konkurenční dílo a strčíte ho do trezoru, aby vám nesnižovalo hodnotu toho vašeho, je to z jejich hlediska fér.

Ve výsledku to opravdu může dopadnout jako Star Wars u Disney, kde si Disney vymínil, že bude kontrolovat kreativně celý brand – a s tlupou mamlasů, které na tuhle značku nasadil, ho víceméně taky zničil. Jsou tam určité světlé výjimky, jako Rogue One anebo Andor, ale z větší části jde pro mnoho fanoušků Star Wars o zklamání. A že to byli velcí fanoušci! Stačí si uvědomit, kolik byli ochotni utratit za Star Wars hračky, merch a Lego.

Představa, že když Disney shoří v plamenech, nebude se na co dívat, je naprosto mylná. Objem vytvářeného obsahu neustále roste, rok za rokem – a představa, že nabízená díla jsou vzácná, je naprostý omyl. Jde ale o to, co považujete za obsah a jak úzké tunelové vidění máte. Pokud budete považovat za tvorbu jenom to, co se tvoří u nás, můžete mít skutečně dojem, že toho vzniká opravdu málo. 

Zcela jinak to ale bude vypadat, když začnete studovat celý svět. Kdy jste naposledy viděli indický film natočený Indy? Někdy asi ano, ale pár let to už bude. Budete se tvářit hodně překvapeně, když vám prozradím, že Indie sama točí více než dvakrát filmů ročně než USA? A co nigerijské filmy? Budete překvapeni, když vám prozradím, že i Nigérie točí víc filmů než USA?

Když se podíváme na světovou tvorbu, tak s překvapením zjistíme, že bublina, ve které žijeme, tvoří necelou pětinu světové produkce. A z ní je drtivá většina vyloučená z distribuce, prostě se k ní nijak legálně nedostanete. Celá ta věc souvisí se standardním distribučním modelem, o kterém jsem už několikrát psal – a který vysvětluje, že i když se v souvislosti s pirátstvím často mluví o autorském zákonu, jde o směsku dvou různých systémů: Autorského a distributorského.

Zájmy distributorů nesouvisí se zájmy konzumentů a dost často ani ne s autory. Původní idea autorského práva byla založena na představě individuálního autora, který by měl být chráněn před korporacemi, aby mu prostě nešlohly jeho dílo a neprofitovaly z něj, jak udělal velkopirát Thomas Alva Edison, který prostě ukradl raný scifi film „Le voyage dans la lune“ (1902) od Georgese Mélièse a vesele ho promítal po Státech, aniž by vyplatil autorovi jediný cent.

Skutečně: Původní koncept autorského práva byl zaměřen proti tomuto typu exploatace, ale velmi rychle se ukázalo, že malé tvůrce stejně vlastně nechrání, protože když nefungují podle pravidel velkých hráčů, můžou se jít klouzat. V podstatě celá první polovina 20. století je plná soudních sporů, kde se vynálezce hádal o svůj podíl s velkou firmou, která začala vyrábět buď variaci na jeho výtvor anebo si počkala, až práva vyexpirují. Při soudním sporu je nutno mít na paměti že to není zdarma, že to stojí spoustu peněz – a že často nad vlastníkem práv nemusíte vyhrát, stačí hrát tak dlouho, až ho tak zvaně vyhladovíte.