Ulož.to padlo. Co dál? | Kapitola 3
Seznam kapitol
To, že Ulož.to postavilo svůj obchodní model na pirátském obsahu, není žádné tajemství. Po šestnácti letech bylo donuceno změnit se na klasický cloud. Není to velké vítězství pro distributrory, naopak – model Ulož.to nebyl úplně pitomý a dalo se s ním pracovat.
Dějiny velkých vydavatelů jsou tak v zásadě dějinami boje proti technickému pokroku. Ať už jde o snahu zasáhnout domácí kopírování kazet, zavedení Macrovision na VHS kazety, nasazení rootkitů od Sony, aby se nedala kopírovat CD – anebo spor RIAA versus Diamond Rio, velcí distributoři vedli válku proti každému, kdo přišel s nějakou inovací, Napster, Pirate Bay, tažení RIAA proti individuálním uživatelům sdílejícím písničky – neodolali naprosto žádné možnosti, jak zabránit distribuci, ze které jako distributoři neměli peníze.
Aby bylo jasno, značně medializované případy, jako byl případ Jammie Thomas-Rassetové, po které RIAA žádala za sdílení 24 písniček 222 000 dolarů, se nedostaly nikam. Rassetové se ujali pro bono aktivističtí právníci, opakovaně se odvolávali – a když Rassetová prohrála i poslední odvolání, prostě vyhlásila osobní bankrot, takže RIAA nedostala nic. Je to vlastně podobná taktika, kterou nasazoval velký korporát na individuální vynálezce, ale naopak: RIAA utrácela hodně peněz za spory, ale protože takto vyměřená pokuta patří mezi nezajištěné dluhy, po osobním bankrotu dlužníka nedostala nic.
Poměrně rychle RIAA došlo, že ještě několik takových vítězství a budou mít opravdové problémy. Původně chtěli plošně soudit individuální uživatele za malé částky, ale to bylo pracné a nákladné, proto přišli s ideou likvidačních zastrašovacích sporů, které ale taky nikam nevedly. Jejich poslední taktikou je proto přenášet zodpovědnost na ISP, kteří pak vyhrožují individuálním uživatelům, že jim omezí připojení anebo je odpojí úplně.
Protože se individuální uživatelé loví opravdu špatně, zaměřují se distributoři primárně na velké poskytovatele podobných služeb. Evropská legislativa DSA (Digital Services Act) se přitom vlastně přímo o pirátství nezajímá, prostě přenáší povinnost dodržovat legalitu přímo na velké firmy. I euroúředníci ví, že se jednotlivci honí dost špatně, zatímco velké firmy se dají pokutovat docela dobře – a tak se povinnost za obsah přenesla na ně. Do značné míry se zde spojil zájem velkých vydavatelů hlídat si obsah s obecným zájmem politiků cenzurovat to, co považují za nevhodné – s tím, že to půjde lépe pokutovat.
A tak jsme se ocitli tam, kde právě jsme.
Problém s obsahem je, že si europolitici neuvědomují, že digitální obsah je součástí kulturních válek – tedy alespoň zatím si to neuvědomují. Amerika naopak dlouhou dobu chápe, jaký význam má její kulturní ofenzíva a export jejích hodnot – a to i za cenu, že se tento obsah pirátí, protože jak kdysi pravil Bill Gates, je pořád lepší, když se pirátí jejich programy, než aby se šířily ty cizí.
Po mnoha letech si nutnost ideologické expanze uvědomili i Rusové, takže na YouTube najdeme například produkci Mosfilmu, který tam nabízí vše možné, od dramatu Drsu Uzala (1975) po válečné velkofilmy Jurie Ozerova – celé a zdarma. Spousta těch věcí je otitulkována do angličtiny – a řada z nich je titulkována i v arabštině, jako například Jdi a dívej se (1985). (Pokud někdo nechápe, že to je součást ideologické ofenzívy mířící na Blízký východ, tak mu není pomoci.)
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
