Úvaha: Proč musíme chránit svobodu slova na internetu?
Seznam kapitol
Virvál, který nastal kolem filmu Nevinnost muslimů, má rysy klasické „orchestrované vlny hněvu“: Neznámý režisér natočí úmyslně kontroverzní dílo, aby si ho vůbec někdo pustil. Za hlubokého nezájmu je posláno do terénu. Bdělý muslimský aktivista si ho všimne, nahlásí to „vejš“, následují „spontánní protestní akce“ a jdou se rabovat ambasády.
Protože film či kniha je akcí individuála, nenesou za to země žádnou zodpovědnost, nicméně nevadí: „Spravedlivé rozhořčení“ a hněv lidí na dílo, které nikdy neviděli, je ta nejluxusnější záminka, aby se mohli navézt do Západu, který nesnáší. Je to výborný důvod, aby se dožadovali zavedení cenzury na Západě a vůbec toho, aby konečně zdegenerovaný a duchovně pokleslý Západ poklekl na kolena před těmi pravými a správnými hodnotami. Západ je v poslední době tak zblblý, že je toho schopen (ačkoliv právně vzato nejde o dílo v zemi vzniku ilegální) a to do té míry, že nošení burek dnes někteří aktivisté vykládají jako rebelii svobody.
Trailer na kontrovezní film Nevinnost muslimů
Orchestrované vlny hněvu jsou prospěšné nejen pro islamisty, kteří mohou vyvíjet tlak na Západ, ale i pro jiné skupiny. Předně, spontánně rozzuřený dav má možnost vyplundrovat něco, na co by normálně nesměli sáhnout, což je velká zábava a legrace. Už od podpálení Alexandrijské knihovny dav ví, jak je super užít si demolici něčeho cenného a normálně chráněného, což byla zábava normálně vyhrazená jen pro plundrující vojsko. I revoluční proletariát dob jenom nedávno si koneckonců při vykrádání domů bohatých, rabování synagog a plenění kostelů užil spoustu legrace. Tenhle destruktivní rys davu je zvláštní, asi je částečně vrozený a není snadno odstranitelný, jak se přesvědčují politikové hlavně v Londýně a Paříži – přes všechny svoje pokusy o vzdělávací osvětu.
Pro bezvýznamné autory je tvorba provokujících materiálů jednoduchou cestou, jak se zviditelnit. Není třeba, abyste udělali kvalitní dílo, stačí, aby bylo dost kontroverzní. Pověst mnoha autorů stojí a padá s kontroverzí. Tak kupříkladu takový Salman Rushdie: Osobně jsem si knížku Děti půlnoci pořídil jenom proto, že Satanské verše se nedaly sehnat a opravdu mě zajímalo, jak asi kontroverzní čtení plodí autor, kterému jde po krku celý Irán a půlka zbytku muslimského světa. Ten zážitek byl pro mě hrubým zklamáním: Jeho sloh je strašně komplikovaný, šroubovaný a sotva jsem se prokousal prvními kapitolami – bylo to nudné a strašně špatně čitelné. A tak Rushdie putoval tam, kam putují jiné podobné knihy – do zadní řady v knihovně, která ukrývá kusy, kterých se už velmi pravděpodobně nikdy nedotknu. Nicméně jsem byl za koupi knížky skásnut a penízek autorovi jistě na účtu přistál. Dnes se, pravda, dají prachy hrabat méně rizikovým způsobem, uděláte třeba „kontroverzní horror“, kde vlkodlaci a upíři vypadají jako nagelovaní metrosexuální šampóni – a hele, ono to sype taky. Navíc poté, co se komunity islamistů usadily přímo na Západě a odkráglovaly Thea van Gogha, už to není až taková legrace.
Kdyby kolem Rushdieho nevypukla kontroverze, nepochybně by zapadl v davu jiných autorů, píšících magický realismus. Osobně nemyslím, že by si nějaký z ajatolláhů, kteří vypsali odměnu na jeho hlavu, dal kdy práci s tím, aby jeho knihy četl. Určitě to bude jako v jiné nadnárodní korporaci: Nižší manažer to přečte, udělá zprávu, vyšší přečte zprávu, udělá výcuc a nejvyšší management se rozhoduje jenom na základě pár stránek. Čili za rozhodnutím je spíš politika – a taky neinformovanost.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
