Věci, měny, kryptoměny: Do čeho vložit hodnotu? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Minulý týden jezdily kryptoměny jako na horské dráze. Přispěly k tomu tweety Elona Muska, které rozhoupaly cenu Bitcoinu a pobouřily některé kryptonadšence natolik, že založili kryptoměnu $STOPELON – ale také přístup Číny, která chce Bitcoin nahradit digitálním yuanem (e-RMB).
Rozdíl mezi dřívějšími dobami a dneškem je hlavně v tom, že stát přes sebe směřuje stále větší objemy finančních toků – a k tomu potřebuje kontrolu nad těmito toky. Ten, kdo má nějaký majetek, se vlídného zájmu státu bojí – a není divu: Efektivní zdanění příjmu dnes u nás dosahuje zhruba padesáti procent, což je číslo, kterému by v historii nikdo nevěřil. (A to jsme se ještě nedostali k majetkovým daním.)
Tak například zakkát, islámská náboženská daň, se platila ve výši 2,5 % z majetku nad nezdanitelné minimum zvané nisáb. Typická výše cla ze zboží se pro muslimské kupce pohybovala kolem 3 %, pro křesťanské to bylo 10 %, což je vtipné, protože křesťané odváděli církvi desátek, což byla zhruba desetiprocentní daň. Desetiprocentní daň s námi byla docela dlouho – a když byla na křesťany uvalena džizja, zůstala typicky také na deseti procentech s tím, že tam platila spousta výjimek podle toho, jak moc ujetá byla místní správa: Někde se na placení trvalo vždy, jinde mohla být daň nahrazena službou a někde ji neplatili ti, kteří nemohli.
Teprve až ve 20. století, s tím, jak vlády potřebovaly prachy na První světovou, nám daně značně nadskočily a dnes Západ vede takovou soutěž o to, o kolik dokáže své občany odrbat. Dnes žijeme s mírou zdanění odpovídající válečnému stavu – a vzhledem k tomu, jak dokáže stát peníze rozfofrovat, by mě opravdu zajímalo, co by se stalo, kdyby skutečně nastal válečný stav a my potřebovali něco jako funkční armádu.
Zatímco dřív byl sociální systém soukromý anebo náboženský (římská patronáž, klientský systém egyptský, islámské nadace a charity), dnes peníze tečou skrz stát. Občan se do jisté míry změnil v klienta státu, což je určitý problém, protože čím víc peněz stát má, tím víc jich rozhazuje a tím víc jich následně potřebuje. Což nás přivádí k dnešní situaci a k otázce, kam zaparkovat majetek, pokud nějaký máte – ideálně tak, aby stát netrápilo to, že něco máte.
Klasický majetek, jako jsou nemovitosti a pozemky, představují věc s jasnou intristickou hodnotou, jejíž problém je ale v tom, že o ni stát ví, může ji snadno zdanit anebo zabavit. Jak praví klasik: „Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi! Peněženku mi můžou vzít. Kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zasypat, zatopit, ale nikdo vám ho nemůže vzít!“
V případě potřeby se nemovitosti kapitalizují jen velmi špatně – a špatně se s nimi utíká. Na to se tradičně používalo uložení bohatství do něčeho cenného, ale kompaktního, jako je zlato. Zlato má ale ten problém, že je velmi těžké – a když potřebujete změnit působiště, transportuje se dost špatně. Navíc, jak jsme si řekli, státy bývají háklivé na transport velkého množství zlata.