Nekonečné bitvy s kabely, dráty a dalšími hady
Seznam kapitol
Když jsem jako malé děcko pročítal časopisy pro nejmenší, často jsem pomáhal v bludišti najít myšce cestu ke kusu sýra a nebo určit, za jaké klubíčko zatahá kočička. Netušil jsem přitom, jak neskutečně praktickému výcviku se právě věnuji. Byl to jednoduchý dvourozměrný rébus, který mě měl připravit na nikdy nekončící bitvu s kabely!
Na rozdíl od přehledného bludiště ovšem tvoří kabeláž složitou trojrozměrnou strukturu, proplétající se do jakéhosi superklubka, na mnoha koncích navíc pevně připevněnou k přístrojům, takže propojování a uspořádávání kabeláže je o úkol pro podstatně pokročilejší.
Velké množství kabelů dokáže zabrat pozoruhodný objem místa. Motá se to pod nohama a téměř vždy nad tím klubkem balancuje hrnek kafe a nebo otevřená limonáda, což mě poněkud zneklidňuje a proto kabely odsouvám co nejvíce za stůl. Po čase jsem zjistil, že kabely vytvořily jakousi kompaktní masu, se kterou už není možné ani pohnout – vypadalo to zhruba jako zapečené špagety – a to včetně drobných předmětů, které před měsíci (či roky?) zapadly mezi ně a s postupem geologického času se staly pevnou částí clusteru. Čím je objekt podlouhlejší a členitější, tím lépe a permanentněji se s klubkem propojí a jednoduše už nejde vyndat. S rostoucím objemem opomenuté kabeláže roste i její hmotnost a na pokus z ní něco vymotat potřebujete i slušnou fyzickou sílu.
Klubko navíc dokonale využilo fakt, že obsahuje jak velmi neohebné napájecí kabely, tak také velmi tenké kablíčky od trafíček, které všechno hbitě natřikrát omotají, zvýšilo svou soudržnost a přestalo s ním být možné manipulovat vůbec. Přestože jsem si původně připadal jako hrdina trójských bájí, onen pověstný věštec Láokoón, který byl spolu se svými syny zardoušen mořskými hady, zjistil jsem náhle, že problém kabelů není v jejich početnosti a rozevlátosti, ale naopak v tom, že výsledná struktura je kompaktní a je velmi obtížné z ní něco vymotat. Pravda, kabely nejsou obvykle jedovaté (tedy pokud se součástí klubka nestanou i nějaké biologické kultury), je v nich ale elektrika. Můžete se, pravda, pokusit klubko vypáčit ze zásuvky, můžete se pokusit i určit, do všech kterých zásuvek jsou jednotliví hadi připojeni, dokonce můžete i shodit jističe – tím ale obvykle přijdete o světlo (přirozené světlo je v herních grottech vzácná komodita) a navíc to je práce navíc.
Vymotat ten správný kabel přece nemůže zabrat více než pár sekund! S velkým překvapením jsem ale zjistil, že klubko, po roky odsunované hlouběji a hlouběji pod stůl, se ocitlo v tak těsném prostoru, že se tam žádný zápas ve volné stylu prostě odehrát nemůže. Místo rozmáchlých tahů ve volném prostoru jsem tedy skončil v minimálním temném prostoru pod stolem a při světle skomírající baterky si připadal spíše jako vykradač hrobů, než jako řecký hrdina. Horečné pokusy o vymotání kablíku „kam až to jde“ navíc připomínaly hrabání sysla a skončily neúspěchem. Klubko vytvořilo jakousi „hranici nedosažitelnosti“, kam už pracky nedosáhly a pouhé potahování za vysvobozenou část kablíku pouze utahovala zbytek a činila ho kompaktnějším. Nezbývalo než se vzdát a raději zapojit nový kabel, který se po několika týdnech přirozeně propletl s klubkem také. Existuje snad něco jako životní cyklus klubka kabelů? Něco jako mez, kdy se kabely svou vlastní gravitací začnou slučovat do sebe, až se nakonec dokonale spojí nejen mechanicky, ale i elektricky?
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
