Zpět do technologického středověku: Rusko a jeho Studená válka 2.0
Seznam kapitol
Po zahájení války na Ukrajině opouští Rusko jedna západní firma za druhou a dostává se tak do izolace. Čeká Rusko Studená válka 2.0? A co to znamená pro jeho technologie? A co to znamená pro zbytek světa?
Rusko je země velká a bohatá na přírodní zdroje, je ale také zanedbaná, a protože jde v podstatě o orientální despocii, skutečné podnikání to tam má velmi těžké. Ve výsledku to vypadá tak, jak to vypadá: Víceméně permanentní brain drain, který nikdy nepřestal, doba dožití o deset let nižší než na Západě.
Celé 20. století tam stálo pěkně za houby, začalo rusko-japonskou válkou, pak přišla První světová, pak revoluce, občanská válka, glodomor, represálie, Druhá světová, Studená válka a pak rozpad. Ve výsledku je to sice plochou největší země, ale mé méně obyvatel než Bangladéš, GDP menší než Kanada a GDP na hlavu má šestkrát menší než USA.
Má taky unikátní sadu problémů, protože být velká země a mít relativně málo obyvatel znamená, že se musíte starat o odlehlá území, aby vám je někdo nevyfoukl. Rusko se dlouhodobě snaží stěhovat populaci na svoji jižní hranici, protože mají latentní problém s poloprázdnou Sibiří. Za carského Ruska s bídou kontrolovali pás kolem budované bajkalsko-amurské magistrály a i dnes si tam kmeny v divočině žijí v podstatě oddělené od světa.
Dnes se kde kdo vysmívá prodeji Ruské Ameriky neboli Aljašky Spojeným státům v roce 1867 za 7,2 milionu USD (asi 115 milionu USD v dnešních cenách). Věc se má ale tak, že Aljaška byla pro carské Rusko efektivně nespravovatelná, dopis tam šel déle než půl roku – a při celkové populaci několika tisíc lidí jim hrozilo, že jim to z Kanady prostě zabere Británie. S koupí Aljašky mimochodem nesouhlasila spousta Američanů, Aljašce říkali „Sewardova lednička“ a názor se změnil až se zlatou horečkou roku 1896.
V podstatě nelze říci, že by obyvatelé Ruska kdy zažili klasickou demokracii, převážně se jim tam střídají slabší a silnější vládci a čas od času se zbaví starých elit, aby si vytvořili nové. To je, svého druhu, modus operandi v orientálních despociích, kdy centrální vládce potřebuje těm místním pravidelně přistřihovat křídla, aby mu nepřerostli přes hlavu. V tom sankce centrální vládě spíš pomáhají, než ubližují.
Z Ruska se stahují západní firmy, nezřídka přitom odepisují nemalé investice. Částečně to nedělají dobrovolně, ale v podstatě není alternativa: Zatímco donedávna západní politici vnímali Rusko hlavně jako zásobárnu surovin, to nyní otřepalo imperiální tradice a v nich ho Západ nehodlá podporovat.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
