Jak pilný sluha překonal líného pána: ChatGPT a budoucnost studentů

Nedávno jsem rozebíral zajímavý pohádkový duel: Jan Budař před Vánocemi uvedl svou pohádku Princ Mamánek, která rozebírá fenomén „přeleželých princů“, kteří si užívají v mamahotelích i v dospělosti a nechystají se do světa. O sto padesát let dříve vyšla pohádka s podobným jménem – Princ Mazlík (1874), která se taky zabývá leností a pohodlností: Vezírův syn Mazlík, označovaný jako „princ“, je svou matkou rozmazlovaný nade všechny meze, zatímco Mazlíkův otec, vezír Pikoglan, je příliš zaměstnaný prací pro svého sultána a svěří výchovu syna do rukou učitelů. S nimi ale milující matka udělá krátký proces a nahradí striktní výchovu pedagogů svou vlastní verzí. V ní se zavede nejen velmi lehkou výuku typu „učitel řeší, žák pozoruje“, ale také Cimrmanovi připisované „trestání učitele učitelem“ – a protože je Mazlík sám, je mu přidělen „přítel“ Mustafa, který ho má zpočátku jen bavit, pak za něj musí nosit učebnice, pak za něj musí psát úkoly, a nakonec za něj supluje celá studia. Výsledkem je vzdělaný sluha nudící se, úplně dutý mladý pán.

Celé by to možná i prošlo, nebýt toho, že sultán trvá na tom, aby Mazlík byl podroben státní zkoušce, zda je způsobilý být vezírem. Mazlík na rozdíl od jiných kandidátů trvá na tom, aby byl přítomen i jeho „písař Mustafa“. Sultánovi to je trochu divné, takže udělá takovou malou past – a přitom zjistí, kdo je skutečným autorem závěrečných prací a kdo je pouhým podvodníkem. 

O čem ten příběh vlastně je? Je o tom, že sluha, který supluje za pána jeho intelektuální práci, je jím nakonec nahrazen. Původní autor příběhu, mimochodem anonymní, neznámý, to myslel patrně jako argumentaci ve prospěch přísné školní výuky – ano takové té rakousko-uherské, kterou dnes považujeme za překonanou.

Ve světle chatovací AI ale získává nový význam, protože chatovací inteligence se dostává do hledáčku lidí, kteří píší neradi úkoly. Pravda, jde o sémantickou AI, která ve skutečnosti nepřemýšlí a nepochybně ji nachytáte na švestkách, pokud se budete snažit. Pokud se ale snažit nebudete, něco za vás vyprodukuje – a protože to pravděpodobně bude unikátní, bude se to špatně dohledávat i těm, kteří se snaží identifikovat podvody.

Aby bylo jasno – podvádělo se vždycky. Před lety bylo běžné, že talentovanější studenti psali za ty bohatší jejich seminárky, ba i diplomky. Ti hloupější je přebírali a opisovali, což se dá zjistit, ti chytřejší podvodníci si platili za originalitu. Úroveň obecně klesala s tím, čím bylo zjevnější, že si titul můžete koupit, s tím se nepáral vůbec nikdo. 

Systém podvádění byl značně zjednodušený v případech, kdy bylo studentů mnoho, práce byly povinné a učitelé to vlastně stejně nechtěli číst. V takovém případě se běžně stávalo, že stačilo odevzdat doslova jakýkoliv text, někdy se u toho ověřovalo, zda splňuje alespoň formální podmínky, jinde se odškrtlo jenom to, že jste to vůbec odevzdali. Opět: Čím nenáročnější škola, tím méně se to řešilo.