Moderní mýty a legendy: podivné kouzlo sdílené internetové kultury

Už raný internet vytvářel svého druhu komunikační ghetta, kde se seskupovali lidé s podobnými, často hodně obskurními zájmy. Původně se scházeli na BBS, později na diskusních serverech, dnešní sociální sítě jsou všehovšudy prostou extenzí původních debatních služeb. A popravdě řečeno – ty starší byly často o poznání divnější, protože se kolem nich shromažďovaly extrémnější osobnosti.

Dnes nejsou sociální sítě a online komunity divnější než dřív – a to hlavně proto, že je zaplnili běžní uživatelé, kteří by se o technologie a elektronickou komunikaci v 90. letech vůbec nezajímali. Dnešní komunity nejsou divnější, jen jsou podstatně usedlejší a spokojí se s horším obsahem, protože průměrný uživatel elektronické komunikace je dnes hloupější a přízemnější. Proto se daří beztvarým a bezmyšlenkovitým influencerům, kteří dnes excelují s produkcí, kterou by dřív všichni ignorovali. 

Dnes mohou svých patnáct minut slávy dostat i jedinci, kteří nic neumí a nejsou ničím zajímaví – jsou jenom naprosto zoufalí a svým amatérismem na chvíli pobaví. To se v poslední době přihodilo například The Island Boys, což jsou „two talentless bozos“, tedy dva potetovaní zoufalci bez nadání, kteří si o sobě myslí, že jsou rapeři – a zaujali hlavně tím, že nosí extrémní účesy a jsou potetovaní jako záporáci z Grand Theft Auto.

Přiznávám, že pro mě je často docela pozoruhodné ponořit se do světa internetových celebrit s někým, kdo to opravdu sleduje a rozumí tomu, jako je Cecil Mcfly, která sleduje kariéry některých excentriků se zaujetím fanynky telenovel. A řada z těch případů jsou docela poučné, jako je například příběh Narcissy Wright, což je trans osobnost bývalého experta na speedruny, který se změnil v ufňukanou internetovou žebračku o dotace, protože „ona přece nebude pracovat, to je pod její úroveň“ – ale prachy na živobytí a na marihuanu tak nějak stále potřebuje. 

Pro mě bylo obtížné podívat se do světa někoho, kdo řeší jen své vlastní pocity a má dojem, že přestože pro ostatní nic nedělá, je svého druhu vyvolený – no, teď to chápu o něco víc. Někdo čte klasické ruské autory, aby pochopil psychologii „zbytečných lidí“, ale na rozdíl od fantazií intelektuálních spisovatelů je tohle skutečná realita, do značné míry drsnější a nemilosrdnější. Každé dílo je totiž projekce autora – a autor, který o všem přemýšlí, nedokáže realisticky popsat svět někoho, kdo podle všeho naopak prakticky pouze cítí a snaží se neuvažovat pokud možno vůbec. Výpověď formou sestřihu historických videí má téměř kvality časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové.