Moderní výuka: Co je za problém se vzděláváním?
Seznam kapitol
Vzdělávání vypadá jednoduše: Základní škola, střední a odborné školy, academia. S vyšším stupněm rostou nároky i množství učiva. Přesto na sebe neustále naráží různé koncepce: Jeden tvrdí, že dvě třetiny populace musí mít vysokou, další se toho stavu děsí. A koncepce se znovu a znovu mění. Proč?
S pobavením jsem si četl komentáře u textu, ve kterém se navážím do nejnovější představy o novém školním penzu: No ano, jistě, mám zcestné představy. Co já o tom vím?
Nuže, nezbývá mi než vám vysvětlit, co o tom vím: Jsem v podstatě čtvrtá generace učitelského klanu. Můj praděda zakládal základní školu za Rakousko-Uherska a já, jako učitelské dítě, strávil ještě před první třídou ve škole a hlavně v jejích kabinetech víc času, než většina smrtelníků za celou svou prezenci. Zajímaly mě pedagogické pomůcky – a zatímco se ostatní učili číst, já si už četl knihy o pedagogice.
Vypadalo to se mnou nahnutě – a byl jsem důrazně varován, abych se sám učitelem nestal, což možná vypadá divně, ale je to věru práce tvrdá, podceňovaná a nevděčná. To, co jsem si ale odnesl, je zájem o proces učení se jako takový. Už v 70. a 80. letech vycházely publikace o budoucnosti výuky, jejichž vize se až tak nelišily od těch moderních – malotřídky, projektově orientované vzdělávání, integrovaná výuka transverzující předměty a tak podobně. To, co se dnes prezentuje jako revoluce, bylo vymyšlené už dávno.
Už v té době mi ale bylo jasné, že 1) to chce hodně peněz, 2) mnohem menší skupiny žáků a hlavně 3) vysoce motivované žáky. Což je problém, protože v reálném světě narazíme na 1) vysoce nemotivované žáky, u kterých je třeba hlavně brzdit nástup jejich zločinnosti, 2) občas bojovat s jejich rodiči, pro které je učitel spíš něco jako hlídací pes, který má naučit potomky vše, ale moc si nevyskakovat a sloužit a 3) někde vůbec slušné učitele sehnat, což je při jejich platech a společenském postavení problém.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
