Úvaha: Jak bychom vlastně měli platit za obsah?
Seznam kapitol
Celé roky vidíme v televizi umělce, kteří pláčou, že jim za jejich práci nikdo neplatí. Dokonce se domáhají, ať jim my, uživatelé, poradíme, jak za jejich produkci chceme platit. No, něco na tom bude – proč se nezamyslet. Jak bychom byli ochotní za obsah platit? Zde je pár návrhů, umělci se mohou vyjádřit v diskusi!
Zvolte nejlepší hry roku 2023 a vyhrajte herní hardware
S partnerem Samsung SSD přinášíme velkou čtenářskou a redakční anketu. Za svůj hlas pro nejlepší hru můžete získat řadu cen…
Věc se má tak, že debata o placení za obsah je často jednosměrná: Vydavatelé diktují, co se má za obsah zaplatit – a vymýšlejí způsoby, jak zabránit používání obsahu těm, kterým to přijde moc. A prý, že komu se nechce platit tolik, kolik si vydavatelé řeknou, je škrt a má tiše sedět v koutě.
Problém je v tom, že takhle to nefunguje. Celé generace uživatelů se dostávaly k obsahu zdarma, počínaje nahráváním vysílání z rádia na pásky a sdílením souborů konče. Vydavatelé počítali s tím, že kopie, které uživatelé získají, budou mít později než u originálů, jejich kvalita bude nižší a tak vytvořili jednostranný vztah, kdy monopolně diktovali ceny a to ještě podle regionů. Takový vztah je jen těžko možné popsat jako tržní, protože neexistuje konkurence v nabídce.
Příchod digitální distribuce ovšem tento koncept zruinoval, protože digitální kopie nabídly stejnou kvalitu jako u originálu, ale kazily marketingové strategie tím, že se šířily ještě rychleji, než marketing naplánoval a často jinam, než marketing plánoval. Klasický koncept, kdy se film objevil v kině, pak na DVD a nakonec v televizi, se úplně rozsypal. A tak jsme se dostali do situace, že když například televize uvede seriál, není o něj velký zájem, protože kdo chtěl, ten už ho viděl. Prodávat takový seriál ještě o několik měsíců později na DVD pak vypadá jako projev absolutního atavismu, protože kdo ho nestáhl, ten si ho mohl nahrát z televize.
Díky tomu, že vydavatelé dlouho zatvrzele zůstávali na pozici nepřizpůsobení se trendům, přenechali digitální distribuci zcela jiným subjektům, ať už to byly čistě počítačové firmy a nebo piráti. Po řadu let se vydavatelé domnívali, že celé to je jenom o penězích, že uživatelé prostě nechtějí za obsah platit – a v tomto duchu postupovali proti technologiím sdílení. Míra bizarnosti, které jejich propagandistické tažení dosáhlo, je taková, že byla parodována i v South Parku.
Kluci u podání vysvětlení
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
