Články od uživatele Michal Rybka (strana 24 z 30)

Když Patrik Zandl odpískal na Technetu existenci PC, stala se z mnohaletého „vytí na PC“ záležitost již definitivně mainstreamová. Ukončila se tím slavná éra pokoutního prorokování o nástupu tabletů a mobilů coby počátku konce osobních počítačů a nyní se „post PC“ éra považuje za oficiálně zahájenou.

Na střední škole nám říkali, že poločas rozpadu hodnoty technických informací je deset let. Pokud jste pracovali v technickém oboru a na deset let z něj vypadli, je vaše hodnota poloviční, protože polovina věcí, které znáte, je k ničemu. Alespoň takhle to platilo ještě v osmdesátých letech minulého století. Zlaté časy!

No ano, dobře. Trochu jsem si v nadpisu zapřeháněl, protože piráty korporace ve skutečnosti nemilují. Přece jenom snižují zisky a nutí ke změnám zavedených pořádků. Jenomže je nelze vyhubit, takže lze buď pádlovat proti proudu, anebo se pokusit energii proudu zužitkovat. A jak se ukazuje, ono to alespoň částečně jde.

Zdá se to tak jasné a jednoduché: Modulární počítač, třeba jako konvertibilní stroj, který se změní na tablet anebo notebook podle toho, jak se vám to hodí. To je přece lákavé, ne? Ale nebylo tu už někdy podobné snahy? Jaká úskalí má modulární řešení a komu to nakonec prospěje nejvíc?

Hodně hráčů považuje PC za zcela přirozeně nejlepší herní platformu. V osmdesátých letech minulého století byste ale našli jen pár lidí, kteří PC předvídali byť i jen omezený úspěch v domácnostech. Čím vším si muselo PC projít, než se mu přestaly ostatní herní platformy vysmívat?

Před několika dny skončila úspěšná kickstarterová kampaň na bezdrátovou klávesnici Bluetooth ZX Spectrum. S její pomocí je možné hrát na tabletech řadu osmibitových her od Elite Systems. Ještě před ukončením kampaně se ale objevil problém: Řada autorů her tvrdila, že nedostala za využití svých her zaplaceno. Jak dlouho bychom měli platit za muzejní software?

Absolutně věřím technologiím 3D tisku – a to nejen proto, že NASA chce vyvinout tiskárnu na jídlo, což by vyřešilo problémy nejen při cestách ke hvězdám. Od dob Star Treku víme, že základem budoucí domácnosti je nějaká forma replikátoru, který nám vyrobí to, co zrovna potřebujeme. Ale kdy se dočkáme toho, že se domácí 3D tiskárny stanou samozřejmostí?

Tak – už je to tu zase. Známá, která mě považuje za všemagický IT servis zdarma, přinesla chcíplý laptop, na kterém byla, jako tradičně, všechna její data. Záloha žádná. Za ty roky, co jí znám, se to stalo už potřetí. Nepomáhá psát články, šířit osvětu, dokonce ani vtloukat to do hlavy osobně. Lidé se prostě nepoučí.

Když byla zveřejněna data, podle kterých byl během americké vánoční sezóny každý desátý prodaný počítač chromebook, dost mě to překvapilo. Novodobou terminálovou technologii jsem přece jenom považoval za okrajovou záležitost. Vždyť u nás první vlna chromebooků neuspěla. Dokonce natolik, že už je dnes žádný větší český eshop neprodává!

V hráčské komunitě panuje často přesvědčení, že nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje podobu her, je hrubý výkon hardware. Ve skutečnosti ale hraje velmi významnou roli také ovladač, na kterém se hry hrají. Podíváme se, kudy se vývoj ubíral v oblasti, se kterou má nejspíš zkušenosti většina z nás – u joysticků a gamepadů.

Konzole vypadají pro „ajťáky“ jako pěkně nezajímavý hardware - nedá se v nich moc šťourat ani provádět zásadní upgrade. Opak je pravdou, jejich vývoj byl bohatý a bouřlivý. Najdeme mezi nimi křížence s videem VHS nebo PC, konzoli, která se neobejde bez tiskárny a vůbec kusy tak setsakrálně divné, až člověk nevěří, že je někdo pustil na trh.

Bylo mi řečeno, že mám napsat něco vánočního, něco optimistického. Tím nemohu bohužel sloužit, protože zvláště letošní stav předvánočního trhu mi přináší jednoduše deprese. A ani moje snaha pořídit si novou klávesnici nepatří mezi ty nejveselejší – to, co se nám dnes nabízí na trhu, je docela bída. Takže kterou?

Málokdo vnímá ochranné systémy zabudované v konzolích jako něco pozitivního. Málokdo kromě vydavatelů, případně jejich akcionářů, protože úkolem podobných systémů je přece jenom omezit volnou soutěž, zdražit hry pro zákazníky a napakovat se. A nebo to tak nikdy nebylo a ani nebude?

Pojem „univerzálové“ označuje v biologii malé a nezajímavé potvory, které umí všechno a přitom nic. „Specialisté“ jsou větší, krásnější, vymakanější a úspěšnější (tedy do okamžiku, než přijde katastrofická změna a vyhynou). Něco podobného si ukážeme v dnešním srovnání televizních donglů, za kterými stojí Google.

Nedávno jsem měl zajímavý rozhovor o počítačové historii se skepticky naladěným člověkem. Říkal, že zabývat se historií technologií je zbytečné, protože kdyby nějakou technologii neobjevil jeden vynálezce, přišel by s ní jiný. Podle něj je příchod jakékoli technologie v podstatě nutností. Proč je mimo?

Po kauze Megaupload, kdy uživatelé přišli o své cenné soubory na vzdálených discích, může cloudu věřit jen naivka. Co bylo na webu včera, nemusí být zítra, nehledě na někdy až nemravné ceny provozovatelů. Takže co teď? Kam klopit naše data pro co nejjistější zálohu? Jak se ukazuje, svět v současnosti nemá ideální volbu.

V dnešní, trochu netradiční úvaze se podíváme na smartphony a tablety – ty ukusují trh nejen notebookům, klasickým mobilům a čtečkám e-knih... ale nejspíše už i kalkulačkám. Není to však tím, že by byly smartphony a tablety tak zatraceně dobré. Je to tím, že současné kalkulačky jsou tak zatraceně mizerné.

Chystaný přechod na DVB-T2 a blížící se vlna nákupů nových televizorů rozvíří jedno téma: současná TV nedokáže uspokojit požadavky diváků. Není to přitom jen kvůli nízkému rozlišení a vysoké komprimaci, takže obraz vypadá mimořádně hnusně i na drahé TV. Chyba je v obsahu, reklamách a vědomé i nevědomé cenzuře. Jak z toho ven?

Budoucnost se pokouší předvídat kde kdo, počínaje slušně placenými experty ekonomických think tanků a konče chlupatou paní na telefonu, co vám s pouhým balíčkem karet předpoví osud za 25 Kč za minutu. Jsou všechny ty odhady něčím více, než jen pouhým studiem kávové sedliny? Hledali jsme, čeho by se měl vývoj držet.

Když jsem se bavil s laiky, pronesli myšlenku, že evoluce notebooků byla jednoduchá. „Na začátku to bylo tlusté a kulaté, potom tlusté a placaté a dneska jsou to ultrabooky.“ To je velmi naivní pohled, který ignoruje nejzávažnější rozpor, který v evoluci notebooků najdeme: Není to jedna linie vývoje. Je dvojitá.

Před několika dny se objevila zpráva o středoškolákovi, který skončil za mřížemi proto, že ve hře Real Strike nahrál video, ve které střílí ve škole. A pak tohle video nauploadoval na YouTube, což byla skutečně velká hloupost. Videa si všiml jeden z rodičů a věc nahlásil škole. A ta? Ta to samozřejmě nahlásila policii.

Mezi komentáři ke článku o kvantitativních metodách mě velmi zaujal ten, který říkal, že většina lidí si nemůže dovolit „být aktivisty“, protože by mohli přijít o lukrativní zakázku. Ostatně, jak říkali naši předkové, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, že ano? Je ovšem zajímavé, kolik lidí svých písní lituje poté, co chleba dojedli a zjistí, co to vlastně zpívali.

Poté, co Ballmer oznámil, že do roka odstoupí, vyskočila cena akcií Microsoftu o osm procent. Ballmerův majetek v podobě balíku akcií tím získal navíc v přepočtu přes 16 miliard korun, což je jistě hezký dárek na rozloučenou. Kam se teď Microsoft po „ztracené dekádě“ ubere a jak se změní jeho strategie?

Podnikatelé a politici si stěžují, že mezi mladými je jenom malý zájem o technické obory a přírodní vědy. Humanity jsou o tolik výhodnější, jazyky o tolik praktičtější a právo o tolik výnosnější! Přesto se zdá, že problémem nejsou baroví povaleči, živící se historií filmu a literatury, ale lidé, kteří tvoří komplikované matematické modely.