Úvaha: Trendy a módní vlny světa počítačového
Seznam kapitol
Pokud se díváte na vývoj počítačových technologií v libovolném krátkodobém výhledu, může působit dojmem jakéhosi trvalého plánovaného pokroku. Na první pohled to dává smysl, novinky jsou výkonnější a rychlejší, ale pokud se ale na věci začneme dívat s větším odstupem, jednoduchá představa začne mizet.
AI model LTX2 směle konkuruje placeným generátorům videí
Blíží se konec generování videí přes placené služby. Videa k nerozeznání od reality zvládnete už i na svém počítači.
Najednou vidíme, že jsou období, kdy se počítače doslova překotně vyvíjí a jindy zase přichází období stagnace, kdy se vývoj téměř zastavuje. Některé technologie se objevují opakovaně, než se jim podaří trvaleji se usadit a jiné se objevují v čistě disruptivní formě: Přijdou a jednoduše smetou všechno, co jim předcházelo.
O disruptivních technologiích jako takových ale mluvit nebudu. Jsou zajímavé, do značné míry ukazují, že predikce odborníků je jenom takové lepší věštění z koule a vůbec je s nimi spousta legrace. Těch firem, které zničily a smetly je s velkolepostí přímo biblickou z trůnu! Dnes si z nich vyzobneme jejich, tak řečeno, dilbertovský aspekt. Jistě znáte Dilberta, výborný komiks Scotta Adamse, který už hodně let šťourá do korporátního prostředí.
A tenhle komiks má k programátorům a technikům blíže, než by se mohlo zdát: Korporace, ve které Dilbert pracuje a v níž nenalézá svůj existenční smysl, je technologická. Dilbert je vývojář – pracuje na nových produktech a vytváří software, občas i hardware, bojuje s neschopným managementem, nepříliš kompetentními kolegy a i sám se svým skvostně nepraktickým přístupem k řešení osobních a firemních problémů. Taková nemilosrdná Big Bang Theory pro odrostlejší, kteří se nepohybují v chráněném univerzitním prostředí a ocitli se ve světě velkých korporací, kde jde o prémie a nebo o padáka, řekl bych.
Abyste tenhle komiks pochopili, musíte mít určitou osobní zkušenost s tím, „jak to v praxi chodí“. Před mnoha lety vyslovil Patrik Zandl zajímavou tezi o tom, že v technologiích existují „nové“ a „staré“ společnosti, které se zásadně liší tím, jak se v nich zaměstnanci chovají. „Nové“ společnosti jsou agilní, zaměstnanci nadšení a zajímají se o to, jak firmě, ve které pracují, prospět.
Ve „staré“ společnosti se zaměstnanci starají hlavně o to, jak prospět sami sobě. Dilbert popisuje bezpochyby „starou“ společnost – šéf se stará o to, aby byl „leader“, líný Wally povýšil vyhýbání se práci na vědu, kočičí „zlý HR ředitel“ vynalézá nové způsoby týrání zaměstnanců a co dělá superšéf mimo to, že se snaží oddaným poddaným naznačit, že je „jeden z nich“ se vlastně neví. Občas si jede zastřílet na zájemce o zaměstnání převlečené za lišky, a když firma způsobí katastrofální explozi v newyorském přístavu, konstatuje, že „z okna jeho proudového letadla to byla fakt super podívaná“.
Zdravý rozum v celém tom blázinci zastupuje snad jenom nejmoudřejší popelář na světě, který se dobrovolně vzdal jakýchkoliv vyšších ambicí v duchu jakéhosi zenového osvícení. Osobně jsem přesvědčen, že Patrikovo dělení na „nové“ a „staré“ není správné. Dělící linie jde spíš po velikosti: „Nové“ firmy jsou malé, všichni se znají a každý ví, jak se kdo na úspěchu podílí. Není potřeba vést nějakou rozsáhlou politiku, konflikty se řeší přímo a je také snadné říct, zda jsou zaměstnanci hodnoceni spravedlivě podle svého podílu na výsledku a nebo ne.
